Česko si připíná trikolóry, zapaluje svíčky a u toho píská na politiky, zatímco většina národa počítá drobné od výplaty k výplatě.
Česko si zase připomíná 17. listopad, den, kdy se oficiálně slaví boj za svobodu a demokracii a neoficiálně testuje, jestli si národ ještě pamatuje, proč vlastně. Tématu se aktuálně v on-line reportáži věnují s plnou vervou a nadšením Novinky.cz.
V ulicích se mluví o svobodě, doma u kuchyňských stolů o složenkách a drahotě. Otázka visí ve vzduchu: je pořád co slavit, když tři čtvrtiny lidí žijí „z ruky do huby“ a svoboda se jim nejčastěji projeví v tom, že si mohou svobodně vybrat, kterou platbu tento měsíc zase odloží?
Na papíře je to jasné: Den boje za svobodu a demokracii, Mezinárodní den studentstva, vzpomínka na rok 1939 a 1989. V praxi to znamená, že Praha tradičně praská ve švech akcí, koncertů, průvodů, demonstrací a piet, zatímco zbytek republiky si střídavě připomíná, protestuje a čeká, jestli z těch vznešených slov něco dopadne i do reálného života. Média vysílají živé vstupy, on-line přenosy a komentáře, aby nikomu neuteklo ani jedno zapálené čajové svítidlo.
Svoboda, business a pískot: Babiš na Národní v přímém přenosu
Na Národní třídě se objevuje Andrej Babiš, předseda ANO, muž, kterého ještě nedávno volily zástupy voličů, a dnes ho část davu doprovází pískotem a skandováním „StB“ a „Hanba“.
Oficiálně přijel uctít památku a připomenout, že 17. listopad je důležitý, protože Česko získalo svobodu. Zdůrazňuje, že musíme být vděční těm, kteří k tomu přispěli, a připomíná, že díky roku 1989 mohou lidé podnikat a cestovat.
Neříká nic o tom, že část těch, co podnikají, si dnes počítá, jestli na konci měsíce zbude aspoň na benzín, a ti, co cestují, spíš zvažují, kolik stojí jízdné do práce.
Jeho věta „O tom, jak je na tom společnost teď, si povíme jindy“ najednou zní jako nechtěný bonmot. Když před památníkem stojí člověk, kterého jedni berou jako symbol úspěšného podnikání a druzí jako učebnicový příklad střetu zájmů, je pískot jen jiná forma veřejného hodnocení. Babiš krátce zapálí svíčku, postojí, nijak nereaguje a rychle odchází. Vděčnost k roku 1989 se tak vejde do několika vět pro kamery a pár kroků před památníkem.
Nejen Babiš je pod palbou hlasitého nesouhlasu. Na Národní přichází i šéf Svobodných Libor Vondráček, zvolený na kandidátce SPD. Také jeho doprovází pískot, což je v zemi, kde se všichni opakovaně dovolávají „slušné diskuse“, už skoro folklór. Po zapálení svíčky se pouští do debaty s odpůrci o tom, jestli je SPD proruská, nebo není. Na jednom z transparentů stojí nápis „nácek nám nebude krást svátek“ – další důkaz, že svoboda projevu funguje, ale rozhodně ne vždy zní jako citát z učebnice občanské výchovy.
Vedle pískotu se objevuje i potlesk. Britský velvyslanec Matt Field dorazí k památníku, zapálí svíčku a je přivítán zcela opačnou odezvou než čeští politici. Možná pomáhá, že nevede domácí předvolební kampaně, a možná jen fakt, že ještě nestačil nikoho pořádně naštvat. Každopádně na jednom místě se tu střetává pískot, potlesk, svíčky a historie – živá učebnice demokracie, kde známky rozdává ulice.
Korzo, masky, studenti a padlá čestná stráž
Národní třída se mezitím mění v celodenní slavnost Korzo Národní s heslem „Máme si co říct“. Otázka zní, kdo s kým, o čem a jestli si to někdo skutečně poslechne.
Organizátoři chtějí uctít sametovou revoluci i 75. výročí justiční vraždy Milady Horákové a smrti kněze Josefa Toufara, umučeného komunisty. Symboly dávné nesvobody tak stojí vedle dnešních hádek o to, jestli žijeme v „nejlepších časech“ nebo jen v nejdražších.
V poledne zazní státní hymna, v 17:11 pak tradičně Modlitba pro Martu. Písně, které kdysi burcovaly k odvaze, dnes na stejném místě znějí v době, kdy se velká část lidí klepe spíš před složenkami než před Státní bezpečností. Svoboda tady má podobu kultury, piet a sdílené paměti – a zároveň připomíná, že patos se dá poslouchat mnohem lépe, když vám zrovna nezvedli nájem.
Centrem města prochází satirický průvod masek Sametové posvícení. Masky ironicky komentují poměry, vládu, společenské nálady. Kdo nestihl demonstraci, může se vyřádit kostýmem. Svoboda projevu tu má papírovou, barevnou a často velmi kreativní podobu, která si bere na mušku ty samé aktéry, na které o pár ulic dál píská dav.
Nejde ale jen o Prahu. Studentské oslavy, protesty a průvody se konají v Brně, Ostravě, Českých Budějovicích, Liberci, Hradci Králové či Jihlavě. Ve Zlíně je naplánovaný Koncert svobody, v Plzni běží program Reflexe: veřejné čtení, audioprocházky a slam poetry o svobodě a demokracii.
Každé město má svůj vlastní styl – někde se víc mluví, jinde víc hraje, ale všude se připomíná, že bez studentů, odvahy a odporu by bylo dnešní „z ruky do huby“ ještě v mnohem horších kulisách.
Pietní akty probíhají i na dalších místech Prahy: před Hlávkovou kolejí, kde bydlel Jan Opletal a kde se připomínají oběti 17. listopadu 1939, v ruzyňských kasárnách a u památníku obětí komunismu na Petříně. Česko tím dává najevo, že si pamatuje nejen rok 1989, ale i to, co mu předcházelo. Zda se z té paměti umí poučit i v přítomnosti, je už jiná kapitola.
U památníku drží čestnou stráž tradičně sokolové. Vypadá to důstojně, až do chvíle, než jedna z členek stráže zkolabuje. Zdravotníci zasahují, stráž pokračuje.
V symbolické rovině je to až podezřele přesné – ideály stojí na místě, i když realita občas padne na zem. O pořádek na místě se starají policisté, protože demokracie se bez obušku v záloze očividně neobejde. Do toho všeho se od brzkých ranních hodin scházejí lidé, aby i přes deštivé počasí zapalovali na Národní třídě svíčky. Z drobných plamínků jsou desítky, stovky světélek, která mají připomenout, že i malý odpor může nakonec něco změnit. Mezi těmi samými svíčkami se pak odehrávají politická gesta, selfie, přenosy pro televize i tichá osobní vzpomínání těch, kteří si rok 1989 pamatují zcela bez filtrů.
A tak si Česko znovu připomíná 17. listopad – den, kdy se slaví svoboda, píská na politiky, diskutuje o Ukrajině, vládě a demokracii, a zároveň se řeší, jestli po všech těch proslovech a pietách zbude na účtu ještě něco víc než jen pocit, že svobodu máme.
Všechno ostatní už je na tom, jak dlouho ještě vydržíme žít z ruky do huby a přitom si každoročně říkat, že „musíme být vděční“.