Jsem člověk, který má rád klid. A protože jsem celý život pracovala v obchodě, mám jednu zvláštní vlastnost: ráda přicházím věcem na kloub. Zajímá mě, kdo na čem vydělává, jaký má obchodní záměr a proč někdo vymyslel právě tohle.
Teď už jsem sice v důchodu, ale obchodnické uvažování mě neopustilo.
Doma mám velkou televizi Samsung. Na ní mám krásně srovnané ikonky: YouTube, Netflix, Oneplay, Amazon a další. Všechno pěkně pohromadě, jako taková malá televizní samoobsluha.
A protože reklamy opravdu nemusím, platím si YouTube Premium, Oneplay a další služby. Chci si pustit, co mě zajímá, a ne každých deset minut poslouchat, že nutně potřebuji nový prací prášek, výhodný úvěr nebo jogurt, který mi změní život.
Klasickou televizi skoro nesleduji. Výjimkou je Česká televize, hlavně Jednička a Dvojka.
Myslela jsem si, že jsem si svůj malý svět bez reklam docela dobře zařídila.
Jenže jednoho dne zapnu televizi a koukám. Co to?
Nad všemi těmi krásnými ikonkami se objevila obrovská reklama. A ne ledajaká – na Raiffeisenbank!
Říkám si: Co to má být? Já jsem si snad koupila televizi, nebo reklamní billboard do obýváku?
Předtím tam prý bylo něco jiného, teď je tam banka. A kdo ví, co přijde zítra.
Vzpomněla jsem si na ty věčné souhlasy, které po nás všichni chtějí. Cookies, ochrana soukromí, personalizace, zpracování údajů… Člověk už ani neví, na co vlastně kliká. Jen aby se dostal k tomu, co si zaplatil.
A pak mi to došlo.
Oni si z nás udělali reklamní plochu!
Zaplatíme za televizi, zaplatíme za internet, zaplatíme za filmy, zaplatíme za předplatné – a ještě nám někdo prodá místo přímo před očima.
A to jsem si vzpomněla na Rohlík.
Nedávno jsem sledovala pořad o firmě Tomáše Čupra. Firma za miliardy, která dlouhá léta vykazovala ztráty. Zajímavé podnikání! Rozvážet potraviny je totiž pořádná dřina. Sklady, řidiči, chlazení, čerstvé zboží, logistika. A do toho konkurence supermarketů.
Jenže pak přijde další nápad: reklama.
Výrobci zaplatí za to, aby jejich jogurt, máslo nebo rajčata svítily zákazníkovi v aplikaci před očima. A najednou už nejde jen o prodej potravin. Jde o prodej pozornosti.
A tak jsem si řekla, že tenhle obchodní model se vlastně rozlézá úplně všude.
Nejdřív nám prodají výrobek. Potom službu. A nakonec prodají i prostor, ve kterém se na ten výrobek nebo službu díváme.
Člověk už pomalu nemá kam utéct.
A přitom já nechci nic světoborného. Chci si jen koupit normální rajčata za normální cenu, pustit si film bez reklam a večer si v klidu zapnout televizi.
Ale zdá se, že i můj obývák se stal lukrativní obchodní adresou.
Tak jsem se na tu reklamu na Samsungu ještě jednou podívala a musela jsem se zasmát.
Ten, kdo to vymyslel, je vlastně geniální obchodník.
A víte, co mě na tom štve nejvíc?
Že mě to taky nenapadlo!
Jenže já bych si za to místo na obrazovce asi nejdřív vyžádala souhlas majitele.
A tím majitelem jsem, pokud vím, pořád ještě já.
