Český fotbal láká na góly a emoce, ale v zákulisí se hraje jiná liga – ta, kde body přiděluje obálka a rozhodčí píská podle melodie peněženky.
Když český fanoušek jde na fotbal, nejde jen na sport. Jde na drama, komedii a místy i detektivku, která má ale vždy předvídatelný konec. Výsledky zápasů jsou někdy tak jasné, že si lidé v hledišti připadají spíš jako na divadelní premiéře než na sportovním utkání. Rozdíl je jen v tom, že v divadle se herci snaží o překvapení, zatímco na hřišti ho v Česku už dávno nikdo nečeká.
Korupce v českém fotbale není žádná novinka. Každých pár let se objeví skandál, který má otřást svazem i fanoušky, jenže po pár týdnech se všechno tiše zamete pod trávník. Výsledek? Divák se naučil brát podezřelé penalty a červené karty jako součást hry. Stejně jako rohy, ofsajdy nebo poločasovou klobásu.
Rozhodčí jako hvězdy večera
Zatímco v zahraničí mají hvězdami být hráči, v Česku září rozhodčí. Jejich gesta a verdikty budí větší emoce než tři góly za sebou. Publikum sleduje každý pískot s napětím, jako by šlo o osud světa. A když přijde penalta v devadesáté minutě, všichni v hledišti se jen chápavě usmějí: „Aha, tak tady to máme.“
Rozhodčí v českém fotbale jsou totiž zvláštní kategorie sportovců. Běhají sice po hřišti jako ostatní, ale jejich výkon se měří spíš počtem telefonátů před zápasem než počtem naběhaných kilometrů. Fanoušci už znají jména těch nejznámějších arbitřích lépe než jména útočníků. A když se některý z nich objeví na zápase svého oblíbeného klubu, víte, že bodů bude dost.
Svaz mlčí, fanoušci křičí
Fotbalová asociace po každém skandálu slibuje vyšetřování, reformy a transparentnost. V praxi to ale vypadá tak, že se vymění pár funkcionářů, rozhodčí si dají pár týdnů pauzu a liga pokračuje dál, jako by se nic nestalo. Diváci mezitím v hledišti skandují, píší transparenty a dělají, co mohou, aby vyjádřili svůj názor. Jenže jejich hlas má v českém fotbale menší váhu než prázdná vuvuzela. Fanoušci si proto našli vlastní způsob, jak přežít. Berou fotbal s nadhledem a humorem. Místo aby se zlobily, vymýšlejí vtipy, soutěží v tipech na další kauzy a berou korupci jako neoficiální součást pravidel.
Sponzoři vědí, proč platí
Korupční skandály by mohly sponzory odradit, ale český fotbal má jednu výhodu: vždycky se hraje dál.
Peníze tečou, reklamy svítí a televizní přenosy běží. Diváci se hádají o góly, rozhodčí o peníze a funkcionáři o vliv. Každý dostane svoje a kolotoč se točí dál, dokud ho někdo nezastaví.
Jenže nikdo ho zastavit nechce. Příliš mnoho lidí má z fotbalového cirkusu užitek. A tak se reformy odkládají, komise zasedají a fanoušci chodí dál na stadiony, i když vědí, že drama má předem napsaný scénář.
Liga plná paradoxů
Český fotbal je plný paradoxů. Největší hvězdy hrají v zahraničí, největší kauzy zůstávají doma. Funkcionáři mluví o profesionalizaci, ale realita připomíná spíš ochotnické divadlo.
A fanoušci? Ti se smějí, protože plakat už nemá cenu.
Korupce v českém fotbale je totiž jako špatná telenovela. Všichni vědí, že scénář je slabý, herci přehrávají a zápletky se opakují. Ale přesto se dívají dál, protože chtějí vědět, kdo bude příští padouch a kdo hrdina.
Naděje umírá poslední
Občas se objeví někdo, kdo slibuje změnu. Nový předseda, nový rozhodčí, nový systém. Fanoušci zpozorní, novináři píší titulky a pár týdnů to vypadá, že by se opravdu mohlo něco změnit. Jenže pak přijde další skandál a všechno se vrátí do starých kolejí. Češi mají fotbal rádi, ale iluze už dávno ne. Na stadion jdou pro atmosféru, emoce a zábavu, ne pro spravedlnost. A možná je to tak lepší. Aspoň se netrápí, když rozhodčí pískne penaltu za pád, který by neoklamal ani školního učitele tělocviku.
Konec zápasu, začátek reality
A tak se český fotbal hraje dál. S góly, penaltami, skandály i smíchem. Fanoušci vědí, že spravedlnost je v téhle hře vzácnější než gól z půlky hřiště. Ale přesto chodí na stadiony, fandí a baví se. Protože na rozdíl od funkcionářů pochopili, že nejlepší reakcí na českou fotbalovou realitu je humor.