Na jednom politickém shromáždění jsem se potkala s opravdickou komunistkou. Křik, odsudky a nezapomenutelné věty – všechno živé před očima.
Potkala jsem ji na veřejném setkání, kam se lidé přišli podívat na politiky, nečekali ale zjevení pravé živé komunistky. Místo afekce při cupitávala s křikem do ucha kolemjdoucích: „Fůůůůůůj!“ a divila se, že jí někdo nerozumí.
Prostředí bylo politické, spíš než rozhovor to připomínalo talk show se zvuky pískání, protesty i drobným chaosu. Skupinka příznivců se mstila hesly a onen archetypální komunistický postoj stál před námi živě, v plné parádě. Některé argumenty byly tak přehnané, že by je nepřijali ani autoři bulváru.
A pak začal dialog, který by vydal na celý sitcom. Říkala, jak tvrdě pracovala, vyprávěla o proradné generaci i všem všudy. Někdy jí překřikovali i sousedé. Kolik vydělá, kolik platí, co jí brzdí – taková slovní bitva, při které málokdy padlo cokoliv k věci. Hledala viníka v celé historii, ale nejvíc ho našla ve svých ušlechtilých představách, které málokdy bývají spojené s činy. V jejím světě bylo všechno nespravedlivé, kromě minulosti. A vítanou ostudou byla nostalgie po „dobrých časech“, kdy se prý žilo jako v ráji.
Komunistka jako žijící muzeum
Měla původní rétoriku, kde nadšení pro minulost šlo ruku v ruce s odmítáním odpovědnosti. Byla živoucím exponátem – ne proto, že by měla neživé názory, ale proto, že ji obhajovala s takovou vervou, že by vydělala na autogramiádu nostalgie.
Je to paradox: v moderním světě máme přístup k informacím, ke vzdělání i k možnostem, a přesto někteří dokážou považovat minulost za lepší. Jako by to byl jediný důkaz, že svět musí být nefér.
Debata, která rozesmála
Přesto se debata dovedla proměnit. Z křiku se stal dopravní chaos pocitů, z argumentů divadelní improvizace. My tam byli jako diváci, ona hlavní aktérka svého vlastního dramatu. Komunistka s energií, která by obstála i v divadle.
A právě tehdy jsem si uvědomila, že diskutovat s někým, kdo v minulosti vidí zlatý věk, je jako šachová partie se slepou figurkou – tahy dávají jen iluzi fair play, ale výsledkem je stagnace.
Ironie jako léčivý pohled
Je ironií, že i ti, kdo nechtějí popřít ztráty minulosti, se často vzchopí, když jim předloží fakta.
Ona ale zůstala, jakoby stále v divadle minulosti – hlučná, přesvědčená a neústupná. A je dobře, že tací existují – bez nich by moderní společnost neměla koho směrovat vpřed s humorem a ironií.
Když jsme odcházeli, představa, jak v hlavě přepíná mezi „fůůůj“ a „toužím po minulosti“, mi připomněla, jak je každá éra i její zastánci zdrojem příběhů. A tenhle z meetingu? Bude patřit mezi ty, co se vypráví u vína i s úsměvem.
