Císař Josef II. opustil palác a vyrazil mezi chudinu. Bez kamer a selfie zkoumal bídu říše, jako by šlo o reality show své doby.
Mladý císař Josef II. se nekonal jen ve vykreslených obrazech, ale v praxi. Místo zámeckých slavností si oblékl prosté šaty (alespoň držel podobnou hladinu skromnosti), usedl do vozu taženého koňmi a vydal se mezi své poddané u Slavíkovic, aby na vlastní oči spatřil, jak opravdu žijí. Rozbité vozy, sláma místo postelí, bahno místo cesty – a Josef mezi tím tahá pluh, jako by říkal: „Podívejte, mám větší svaly než vaši dvorní rádci!“
Jeho matka Marie Terezie spíš než veselici na dvorečku mohla čekat dopis: „Mami, dnes jsem spal na slámě a zítra půjdu do dělnických chatrčí.“ Ačkoli se snažila výlety svého syna omezovat, jeho kuriozní touha zažít bídu v praxi ji nakonec nerozveselila.
Skromnost versus court fashion show
Když Josef II. navštívil venkov, nechtěl být přivítán fanfárami ani Pavlačovými dechovkami. Tak jak dnes celebrita vstoupí na červený koberec, on raději stačil směrem k obyvatelům poslat posla, aby ztlumili ozvučení a aby ho náhodou někdo nechytil za hedvábí. Nebyl to stylem wall-to-wall luxus, byl to styl „wall-to-wall realita“.
Když vládce tahá pluh
Ve chvíli, kdy se vůz pokazí, mnoho lidí by řeklo: „Tak jedem dál.“ Josef ne. Vylezl, chytil orací nástroj a tahal pluh, aby pocítil chlapi na zádech. Jakmile to slyšeli šlechtici, pokývali hlavou: „Takový král, a tahá pluh.“ Ale nebylo to pózování – bylo to gestům, které přitahovalo pozornost víc než okázalé plesy.
Jak velké změny začaly v kapse
Zjistil, že noční povinnost roboty, špatná hygiena, absenci lékaře i trapné chatrče neřeší dekret z paláce. Aby rozhýbal stát, otevřel sýpky, prodával obilí chudým za symbolické ceny, kupoval plátno tkalcům, staral se o nemocné i vězně. A přitom slyšel, že někteří tvrdí: „Císař chce být svými lidmi.“ No, chtěl – a víc než papírovými gesty.
Ostrá slova, pomalé rituály
Marie Terezie byla otcem toho trhu s realitou pobouřena – nechtěla, aby dvůr voněl potem a středověkou bídou. Ale Josef se nenechal odradit. Vydával nařízení, že nebude trest smrti, že náboženství musí být svobodné, že nevolnictví čeká úprava zákonů. Některá nařízení byla chaotická, některá působivá, ale pokaždé byla hlasitým připomenutím, že vláda není jen pro dvůr – že je taky pro těch několik lidí ve slaměných chatrčích, kteří nemají mědi v jídle.
Josef II. se tak zapsal jako vládce, který psal politiku špinavýma rukama – nejen kvůli tomu, že se dotkl půdy, bahna a bolesti, ale proto, že se odvážil být tam, kde ostatní sledují televizní obrazovky.
A možná právě v tom spočívá síla jeho dědictví: když se někdo rozhodne nespokojit se s hlasy z radnice, ale slyšet i šepot chudoby, nakonec se může stát inspirací pro vlastní dobu.