Vojna za socialismu byla dril, šikana i zoufalé úniky k modré knížce, příběh mladých mužů, kteří místo hrdosti našli strach.
Vojenská služba byla za socialismu spíše než povinností formou trestu, který měl z chlapců udělat železné muže, ale z mnohých udělal spíše zlomené trosky. První měsíc se vojáci ocitli ve světě, kde slovo „civil“ znělo jako nadávka a dril byl posvátnou mantrou, která měla zlomit poslední zbytky individuality. A právě tomuto temnému období se dnes věnuje redakce magazínu FaktHusty.cz, která se inspirovala blogerem Miroslavem Dvořákem publikujícím na serveru Medium.cz.
Byla to éra, kdy se iluze o kolektivní soudržnosti rozplynuly hned po příchodu do kasáren. Zatímco doma se vyprávěly historky o čestné službě vlasti, realita byla mnohem méně heroická. Vojáci byli často vrženi do prostředí, kde rozkazy nahrazovaly zdravý rozum a ponižování se stávalo nástrojem, jak přežít další den. Ticho se stalo novou řečí a kdo mluvil, riskoval, že se stane snadným terčem. Nejhorší byl právě onen úvodní měsíc, zvaný přijímač. Ten neznamenal jen naučit se salutovat nebo pochodovat, ale hlavně přežít. Statistiky připomínají, že právě tehdy docházelo k největšímu počtu tragédií – od sebevražd až po nervové zhroucení. Tlak byl enormní, protože každý nováček musel okamžitě pochopit, že individuální vůle se v kasárnách nepočítá.
Pekelná hierarchie zobáků a mazáků
Kasárna fungovala jako paralelní svět se svými vlastními pravidly. Nováčci byli hned od začátku titulováni posměšnými přezdívkami a zařazeni do kastovního systému, který byl stejně krutý jako nepsaný. Mazáci se stávali malými vládci, jejichž moc vycházela nikoli z rozkazů velitelů, ale ze strachu a bolesti, které uměli rozdávat.
Často šlo o noční budíčky, šikanózní rozcvičky či „zábavné hry“, které by dnes připomínaly spíše mučení než vojenský výcvik.
Kdo měl smůlu, skončil jako oběť této neviditelné hierarchie, která v 80. letech nabrala na intenzitě a stala se každodenní realitou. Kdo měl štěstí, přežil dost dlouho na to, aby se z oběti stal sám katem. Tak se kruh násilí uzavíral a generace vojáků předávaly tradici, o které se oficiálně nesmělo mluvit. Paradoxně to byla právě šikana, co se stalo „školou života“, jenže v té škole se neudělovaly známky, nýbrž jizvy.
Začlenění do tohoto koloběhu bylo nevyhnutelné, protože žádný velitel nebyl schopen ani ochoten systém narušit. Armáda tvrdila, že k excesům dochází výjimečně, ale realita byla na hony vzdálená oficiální rétorice.
Mlčení se stalo obranou mechanismem, protože každý věděl, že i stížnost může být vyložena jako slabost a slabost se v kasárnách neodpouštěla.
Modrá knížka – vstupenka do svobody
Není divu, že mnozí mladí muži hledali způsob, jak se vojně vyhnout. Modrá knížka, tedy potvrzení o nezpůsobilosti, byla symbolem vítězství, kterého se paradoxně dosahovalo často skrze prohru. Někteří simulovali psychické potíže, jiní si záměrně ubližovali, jen aby dostali razítko, které je osvobodí od vojenského života. Nešlo o hrdinství, ale o zoufalství, které nabývalo až groteskních podob. Existovaly i legální cesty, od náhradní služby až po výjimky pro specifické profese. Ale realita byla taková, že každoročně desítky tisíc mladých mužů hledaly skuliny, jak se vyhnout kasárenskému životu. Pro režim to byla ostuda, pro jednotlivce vysvobození. Ve společnosti se pak mluvilo o vojně s hořkým humorem, ale málokdo si přiznal, že skutečnost byla blíže hororu než komedii. Kdo modrou knížku nezískal, musel prostě vydržet. Někteří tvrdí, že to byla dobrá průprava do života, ale jiní dodávají, že taková průprava se dá přežít jen díky černému humoru a cynismu. Ten se stal lékem i jedem zároveň – bez něj by se kasárenská absurdita nedala unést.
Trauma, které se vypráví s úsměvem
Po letech mnozí vzpomínají na vojnu jako na období, které „dalo kamarády na celý život“.
Jenže tato vzpomínka je často filtr, který zakrývá podstatu. Kamarádství totiž často vznikalo z nouze, z potřeby najít někoho, kdo sdílí stejnou bolest. Smích v kasárnách byl často jen tenkým závojem nad zoufalstvím. Největší paradox spočíval v tom, že instituce, která měla mladé muže chránit a připravit na obranu vlasti, je v praxi lámala a ničila jejich psychiku. Obhajovalo se to nutností, ale realita ukazovala, že to byla spíš mašinérie na poslušné součástky než škola života.
Dnes se o vojně často vypráví historky plné nadsázky, protože satira je snazší než přiznat trauma. Jenže v každém vtipu o mazácích a zobácích je kus pravdy, která bolela a někdy stála i život.
A tak zůstává ironickým symbolem celé éry fakt, že nejcennějším armádním oceněním nebyla medaile, ale obyčejný papír – modrá knížka. Byla to vstupenka zpátky do světa, kde slovo „civil“ neznělo jako urážka, ale jako naděje.