Čekárny se mění v labyrint, záchranky v taxi a lékaři v nomády. Satirický rentgen systému, který umí léčit, ale neumí fungovat. Dnes.
Redakce našeho satirického magazínu se dnes s plnou vervou pustila do tématu českého zdravotnictví, které už dávno nepřipomíná systém, ale spíš absurdní divadelní hru bez scénáře. Na základě veřejně dostupných informací jsme vytvořili ostrou satirickou sondu do reality, která se hroutí pod vlastní váhou. Nemocnice dnes připomínají letiště bez odletové tabule – jen se tu neodlétá, ale odkládá. Čekací lhůty nejsou termín, ale diagnóza s příznaky zoufalství. Lékaři, kteří by si zasloužili medaile, místo toho razítkují formuláře v jazyce byrokratičtiny, zatímco pacienti trénují sprint k registraci a maraton k výsledkům. Systém se učí číst mezi řádky, protože do těch oficiálních se realita už nevejde. Satira? Ano – tvrdá, nekompromisní, protože jinak už to nejde.
Zdravotnictví „zadarmo“ vypadá jako all-inclusive, kde si ale host nosí talíře sám a příbory si musí přinést z domova. Platíme pojištěním, časem i nervy, a občas k tomu přihazujeme vlastní diagnózu. Pojišťovna nás uklidňuje slovy „máme vás rádi“, ale schůzky s realitou domlouvá na neurčito. Praktický lékař je gatekeeper, kterému systém zapomněl dát klíče. Specialisté jsou jako komety, objeví se zřídka a rychle mizí. A urgentní příjem, ten je novodobé náměstí republiky, kde se potkají všichni se vším.
Záchranná služba se stala poslední jistotou společnosti nejistých termínů.
Voláme ji, když je zle, ale i když je jen špatná nálada, protože náladu nám rychleji než systém nikdo nespraví. Dispečer je terapeut i soudce, který musí během několika vteřin odhadnout, co systém odložil na měsíce. Posádky pak jezdí mezi akutnem a neakutnem jako kyvadlo, které nikdo nezastavil. Na silnici se rozhoduje o tom, co mělo být rozhodnuto v ordinaci. A ve výsledku je každý tak trochu nespokojený a trochu vinen.
Odliv bílých plášťů a dovoz zdravého rozumu
Mladí lékaři si balí kufry a do kapsy vkládají nejen diplom, ale i chuť být profesionály bez zbytečného chaosu. Za hranicí necítí kouzlo eura, ale kouzlo respektu a organizace. Doma je čeká rozpis služeb, který poráží i olympijský program, a k tomu fronta pacientů, která nikdy nekončí. V práci mají být superhrdinové, po službě mají být skromní a v neděli mají být vděční. Zázraky dělají, ale zázračnou regeneraci nemají. A pak se divíme, že si vyberou místo, kde jim zázrak nevyčítají.
V českých nemocnicích naštěstí stojí vedle Čechů i lékaři ze zahraničí. Neřešíme přízvuk, řešíme odbornost, a ta je u většiny z nich zcela bez debat. Přicházejí lidé z různých koutů světa a lepí díry, které náš systém vrtá sám do sebe. Potřebují čas, podporu a férové podmínky, ne posměch z komentářů. Pacientům je nakonec jedno, odkud lékař je, pokud jim vrátí zdraví a důstojnost. Tak se konečně učíme, že kvalita nenosí trikolóru, ale odpovědnost.
U sester je ten příběh podobný, jen s menším potleskem a větší dřinou. Jsou to piloti, kteří přistanou s letadlem, i když řídící věž spí. Běhají mezi odděleními, papíry a pípáním přístrojů a přitom vysvětlují, uklidňují a udržují. Na plakátech se jim tleská, v rozvrhu se jim přidá směna. Vedení volá po loajalitě, ale loajalita není tarif, je to vzácná emoce. Když se vyčerpá, nepomůže ani kafe navíc.
Záchranka není taxi. Ale systém ji tak používá
Zneužívání záchranky není karikatura, ale příznak. Když se k praktickému lékaři dostanete za dlouho, zavoláte ten jediný telefon, který někdo zvedne hned. Diskuse, co je a není akutní, se pak vede na parkovišti, když bliká maják a běží čas. Posádka nemůže být arbitrem všech lidských příběhů, ale často jím je.
Systém by měl mít tisíc malých branek, ne jednu hasičskou stříkačku. A právě teď máme stříkačku a prosíme ji, aby suplovala branky.
Záchranáři nejsou protivníci pacientů, jsou jejich poslední spojenci. Vezou lidské tělo i příběh, který se do kolonky nevejde. Když systém nestíhá, posádka stíhá všechno a nic. Únava se nepozná v uniformě, pozná se v očích. Přesto jedou dál, protože alternativa by byla horší. A to je definice loajality, kterou žádná reforma nenaplánuje.
Ale teď tvrdě a bez obalu: záchranky napříč republikou denně suplují práci praktických lékařů. Vyjíždějí k neakutním, chronickým stavům, které mají řešit obvodní doktoři. Jenže ti – ač ze zákona povinní navštěvovat své pacienty doma, pokud se nemohou dostavit sami ke svému ošetřujícímu lékaři — na to kašlou. A to přesto, že za tyto rádoby návštěvy inkasují od pojišťoven nemalé částky. Realita? Pokud fyzicky navštěvují pacienty doma, po ordinační době dva osmdesátiletí lékaři v republice, i to je moc. Mladí a zbytek? Serou na to z vysoka! Jediné, co jim jde plynule, je notoricky známá věta: „Když vás to bolí, zavolejte si záchranku.“ To je moderní definice primární péče. Full servis obvodního lékaře: razítko, výmluva, záchranka.
A co na to zákonodárci, pojišťovny a další svatí patroni systému? Nic. Krčí rameny tak vehementně, že by si za to zasloužili fyzioterapii. Všechno je přece lege artis, papírově v pořádku, realita se nepočítá. Jeden výjezd záchranky? Patnáct tisíc korun. Denně dvě stě až tři sta výjezdů v jednom kraji. A co jako? To jsou jen drobné proti tomu, kolik božská vláda rozfofruje jinde – třeba na poradce, PR nebo další české zdravotnické iluze. A zdravotní pojišťovny? Ty tuhle grotesku s láskou, něhou a porozuměním proplácejí. Jako by šlo o wellness pobyt, ne o systémovou havárii. Satira? Ne. Rentgen degenerace.
V regionech je pravda ještě drsnější než v tiskové zprávě. Tam nedojde nejen lékař, ale občas ani autobus. Rodiny si navzájem dělají zdravotnické poradny, protože kdo jiný. Přitom by stačila dostupnost, která není slogan, ale rozpis. Cesta k diagnostice nemá být orientační běh. Má to být vycházka s jasným cílem a mapou.
Poplatky, komise, koncepce a jiné placebo
Politici chodí mezi kamerami jako mezi květináči, které stačí zalít slibem. Jedni chtějí všechno zpoplatnit, druzí všechno odložit do pracovní skupiny. Třetí objíždějí nemocnice a fotí se s výtahem, protože oddělení je vyčerpané a výtah je aspoň tichý. Z koncepcí se stává žánr literatury, ne plán práce. Věta „musíme začít“ je věčná, ale kalendář začátku se nikdy nenajde. A pacient si mezitím dělá vlastní plán B, říká se mu odklad.
Zpoplatnění bez systému je jen pokladnička na chaos. Regulační poplatek není kouzelná hůlka, když chybí personál, kapacity a jasná pravidla. Platit víc za totéž nepřinese víc času lékaři ani rychlejší diagnostiku. Přinese víc frustrace a méně důvěry. Důvěra je přitom hlavní lék, který se nedá dovézt ani vyrobit. Dá se jen ztratit a složitě vracet.
Byrokracie je nejvýkonnější oddělení ve státě, pracuje dvacet čtyři sedm. Formuláře přibývají, podpisy se množí a razítka se mezi sebou množí také. Lékař léčí, ale nejdřív musí léčit formulář. Pacient se ptá, jestli se dá objednat na vyšetření, a dozví se, že se má objednat na potvrzení, aby se mohl objednat na vyšetření. To není humor, to je workflow. A workflow se nedá zoperovat na chodbě. Reforma začíná slovesy, která nejsou fotogenická: zjednodušit, převést, posílit, vyhodit. Musí to začít u primární péče, jinak budeme dál léčit chřipku na ARO. Ambulance musí být dostupné v časech, kdy lidé žijí, ne jen v časech, kdy úřad pracuje. Specialisté potřebují prostor na medicínu, ne na excel. A nemocnice potřebují lidi, kteří zůstávají, protože mají proč.
Pacient není případ, pacient je člověk, který chce zpátky do práce, rodiny a normálu.
Když slyší „za půl roku“, slyší „nejistota“. Když slyší „zavolejte si“, slyší „zkuste štěstí“. Když konečně dorazí, chce slyšet „budeme vám rozumět“. To je věta, která nebolí a léčí zadarmo. A léčí často víc než první recept.
Pro SEO by se dalo napsat, že české zdravotnictví potřebuje reset. Ale my nepotřebujeme klíčová slova, potřebujeme klíčové činy. Přidejme čas pro lékaře, ulevme sestrám a otevřeme dveře primární péče dokořán. Záchrance vraťme roli, pro kterou vznikla, a obci dejme nástroje, aby nebyla sama. Politice dejme odvahu říct „takhle to bude“ a kompetenci to udělat. A systému vraťme jednoduchost, protože jednoduchost je nejspolehlivější analgetikum.
České zdravotnictví má lidi, na které můžeme být hrdí i bez tiskovky. Mají ruce, které se nezastaví, a hlavy, které to ještě nevzdaly. Dejte jim důvod zůstat a dá se to celé otočit. Dejte pacientům důvod věřit a přestanou hledat zadní vrátka. Dejte záchrance čas a přestane být švýcarským nožem na všechno. A dejte systému ticho bez omluv, protože už mluvil dost.
Až se příště někdo zeptá, zda je zdravotnictví zadarmo, odpovězme: ne, platíme ho prací, daněmi a důvěrou. Prací ho udrží ti, kteří ho dělají. Daněmi ho udrží ti, kteří ho potřebují i nepotřebují. A důvěrou ho udrží všichni, pokud jim ji systém vrátí.
To je neviditelný rozpočet, který neprojde sněmovnou, ale prochází každým dnem. A v tom rozpočtu se právě rozhoduje, jestli budeme čekat, nebo žít.