Kdyby se udělovaly ceny za ironii dějin, Václav Klaus by už měl doma celou vitrínu. Muž, jenž rozložil republiku, teď varuje před jejím úpadkem.
Dnes, jen den po volbách, zveřejnila CNN Prima NEWS na svém webu téma a informace s vyjádřením Václava Klause, a satirický magazín FaktHusty.cz na to musel obratem reagovat po svém. S nutnou dávkou ironie, satiry a také té pravdy, o které se sice x let mlčelo, ačkoliv ji všichni znají, jsme se s pokorou i opovržením pustili do komentáře, který nenechá suchou nit na nikom. Václav Klaus opět promluvil – a v českém politickém prostoru to zahučelo jako v devadesátkách. Bývalý prezident, který kdysi definoval éru „neviditelné ruky trhu“, se tentokrát stylizoval do role proroka národní spásy. Jenže poslouchat jeho volání po „radikální změně“ zní asi jako kdyby kupec levných kuponů kázal o poctivosti burzy. Klaus s vážnou tváří hlásí, že Česko potřebuje otřes, novou energii, nový směr. Ironie? To, že právě on stál u zrodu chaosu, který dnes kritizuje, je jen další důkaz, že dějiny mají smysl pro humor.
Jeho vystoupení působí dojmem muže, který se probudil po třiceti letech a zjistil, že svět se změnil – a že jeho místo u stolu už dávno zabral někdo jiný. Volá po „vzpouře“, po očištění společnosti od marasmu, přičemž se zřejmě zapomněl podívat do zrcadla, kde by našel jednoho z hlavních architektů dnešní reality. V devadesátých letech totiž právě on položil základy systému, který dnes s gustem cupuje. Pokud by si někdy psal memoáry, mohly by mít název: Jak rozbít stát a po letech se nad tím pohoršit.
Demokratické déjà vu
Někdejší premiér a prezident se znovu objevuje v roli samozvaného arbitra demokracie. S vážností univerzitního profesora hodnotí vládu Petra Fialy jako „fatální neúspěch“ a „tragické čtyři roky“. Je to fascinující, protože jeho vlastní politické dědictví by se dalo popsat stejnými slovy – jen s přídavkem „ekonomicky nezapomenutelné“. Klaus dnes mluví o morálce a odpovědnosti, přestože sám podepsal jednu z nejrozporuplnějších amnestií v historii. Volá po očistě společnosti, kterou kdysi sám ponořil do privatizační pěny dní.
To, že ho média stále zvou, je malý zázrak demokracie. Jen v zemi s opravdu svobodnou společností může mít hlavní slovo muž, který ji ekonomicky rozebral na náhradní díly.
Jeho „varování“ o fatálních chybách současné vlády proto působí jako projev kouzelníka, který kritizuje diváky za to, že mu viděli do rukávu. A přesto ho posloucháme – protože demokracie musí unést i hlasy, které ji kdysi málem položily.
Kuponová revoluce: geniální plán, jak ztratit všechno
Není možné mluvit o Klausovi, aniž by se člověk vrátil ke kuponové privatizaci – k té legendární ekonomické operaci, která měla Česko zachránit, ale místo toho z něj udělala tréninkové hřiště pro budoucí oligarchy. Když tehdy Klaus hlásal víru v trh, málokdo tušil, že tím myslí trh s akciemi, vodárnami, elektrárnami a plynárnami dohromady. Zbavil stát strategických pilířů a přenechal je těm, kdo měli rychlejší fax. Dnes se diví, že republika není soběstačná – jako by kuchař, který rozprodal lednici, kritizoval restauraci, že nemá z čeho vařit.
Tento ekonomický experiment, který v devadesátých letech obdivoval i Západ, se proměnil v kroniku české naivity.
Národ se stal laboratoří, kde se testovalo, jak moc se dá věřit heslu „všechno patří všem“ – než se ukázalo, že to znamená „všechno patří několika“. Když dnes Klaus volá po návratu k suverenitě, působí to dojmem, jako kdyby zloděj nostalgicky vzpomínal na klíče od domu, který kdysi prodal.
ODS a ztracené otcovství
Klaus se rád stylizuje do role duchovního otce ODS. Jenže jak se zdá, jeho „dítě“ vyrostlo a zlobí. Premiéra Fialu obviňuje, že z jeho strany udělal „klub“, nikoli ideový pilíř. V tom má možná pravdu – jen zapomíná, že základy tohoto klubu položil právě on. ODS, kdysi symbolem pravicové sebejistoty, se v jeho době naučila, že ekonomika bez pravidel může být ještě výnosnější než ekonomika s nimi. Fialova vláda dnes nese dědictví oné školy – a Klaus se zlobí, že studenti nepochopili lekci, kterou sám napsal na tabuli. Jeho nostalgie po „pravé pravici“ působí dojmem člověka, který si stěžuje, že už se neprodávají kazety, protože svět přešel na streamovací služby. Když ale Klaus obviňuje Fialu z ideologické slabosti, je to, jako by architekt paneláku nadával nájemníkům, že byty nejsou dost luxusní. Možná by mu někdo měl připomenout, že beton drží dodnes jen díky těm, kteří ho po něm spravují.
Evropa jako strašák, minulost jako zapomnění
Klaus nikdy nenechá bez povšimnutí Evropskou unii.
Bruselský diktát, Green Deal, ekologická apokalypsa – to vše jsou jeho oblíbená témata. Je fascinující, že muž, který rozdělil Československo, varuje před rozdělováním Evropy. Mluví o suverenitě, kterou kdysi rozprodal do privatizačních balíčků. Bojuje proti ztrátě nezávislosti, přestože právě on zavedl systém, který závislost na zahraničním kapitálu povýšil na strategii. Jeho rétorika připomíná generála, který se rozčiluje nad ztrátou bitvy, na kterou sám poslal vojáky bez munice.
Když Klaus odsuzuje Green Deal, tvrdí, že zničí průmysl.
To je jistě možné – ale těžko může být větší ekologickou katastrofou než privatizační exploze devadesátých let. Tehdy se ekologické standardy neřešily, protože trh měl vyřešit všechno. Vyřešil. Dnes máme krásně rozdělené účty, rozprodáno a zprivatizováno, ale zato můžeme svobodně kritizovat Evropu. I to je druh svobody, který nám Klaus zanechal.
Starý prorok a nová tragédie
Klausovy současné projevy jsou směsí akademické erudice a stand-upu. Dokáže s vážnou tváří říci větu o „zhroucení západní civilizace“ a zároveň se tvářit, že s tím nemá nic společného. Je to fascinující performance – připomíná režiséra, který po letech kritizuje vlastní film za to, že dopadl přesně podle scénáře. A přesto má jeho hlas váhu. Možná ne proto, že by měl pravdu, ale protože představuje živou připomínku české historie: důkaz, že politika není o ideálech, ale o paměti. Když Klaus mluví, slyšíme ozvěnu devadesátých let, kuponových knížek, amnestií a nekonečných debat o tom, co znamená svoboda. Je to nostalgie i varování. A trochu i komedie.
Závěrečná tečka demokracie
Klaus rád mluví o tom, že dnešní politika postrádá odvahu. Možná má pravdu. Ale odvaha není jen o tom říkat, co si myslíme – někdy je i o tom, umět mlčet. A to je disciplína, kterou se bývalý prezident nikdy nenaučil.
Kdyby měl za každé své varování proti zkáze zaplatit symbolickou korunu, mohl by tím vykoupit pár vodáren zpět.
Je vlastně dobře, že může mluvit. Demokracie totiž stojí právě na tom, že i ti, kdo ji kdysi ohrozili, dnes mohou vystupovat jako její obránci. A my, občané, máme alespoň tu útěchu, že po všech těch „fatálních změnách“ zůstala alespoň jedna konstanta: Václav Klaus – muž, který nikdy neodchází, jen mění předpovědi.