Kancelářský termostat se stal novým frontem. Věčný boj o stupně Celsia rozděluje kolektiv na zmrzlé a uvařené hrdiny.
Kolegové, kteří si ještě včera půjčovali sešívačku a sladili si obědy, se dnes dívají jeden na druhého s očima plnýma mrazivého opovržení. Tento autorský článek redakce čerpá z volně dostupných, leč hluboce prožitých, interních průzkumů veřejného mínění v kancelářských prostorech. To není jen malý přepínač na zdi. Je to symbolický artefakt, který zrcadlí naprostou deziluzi moderního korporátního života. Zatímco termosvazáci, ti kterým je neustále horko a topení je pro ně sprosté slovo, se hrdě opírají o okenní parapety, hřejivá sekta, lidé ve vlněných vestách uprostřed léta, tajně volá údržbu.
Tato celofiremní celulózová komedie se odehrává v každé korporaci, kde platí nepsané pravidlo: ten, kdo ovládá termostat, ovládá vesmír. A obvykle to bývá ten, kdo sedí nejblíž. Tedy Diktátor Tepla, který má zjevně v oblibě atmosféru polárních expedic.
Syndrom arktického manažera aneb svetry jako protestní transparent
Třídní boj v kanceláři se už dávno nevede o výši prémií, ale o možnost se vůbec hýbat bez rizika omrzlin. Vrchní management, často reprezentovaný staršími pány v saku, má tendenci nastavovat termostaty na polární podmínky. Zřejmě ve snaze udržet si mladistvou svěžest, nebo snad jen proto, že jim stačí pohled na jejich výplatní pásku, aby se zahřáli. Řadoví zaměstnanci sedí u stolů v dekách a pletených čepicích. Tyto oděvy se staly tichým, vizuálním protestem proti tyranii chladu, ne proti módní policii.
A když někdo zkusí otočit kolečkem směrem k teplejšímu čísle, okamžitě na sobě ucítí pohled padesáti párů očí, které říkají: „To neuděláš, ty teplomilný barbaře.“
Termostat jako zbraň hromadného ničení a tichý rozvod
V některých firmách už situace eskalovala natolik, že termostaty byly preventivně zamykány do plexisklových pouzder. Jenže lidská vynalézavost v boji proti zimě nezná mezí. Od miniaturních fénů schovaných pod stolem až po pokusy o dálkové ovládání přes Bluetooth – zaměstnanci se mění v partyzány. Pokud už kolegové neví, co dál, začínají emocionální manipulace. Dotazy typu: „Jé, tys dneska nějak prochladl? Nejsi nemocný?“ jsou jen kodované výhrůžky. A zítra už ten člověk sedí u stolu, kde fouká průvan přímo z klimatizace. Tahle mikro-agrese je tak tichá, že ji neodhalí ani HR oddělení, ale její dopady na produktivitu jsou devastující. Hlavně, že máme skleněné stěny a pingpongový stůl.