Když si předseda hnutí sjednával vládní angažmá, zřejmě zapomněl svým věrným vysvětlit, že sliby o konci pomoci Ukrajině byly jen takový vtipný předvolební marketing.
Zatímco se Tomio Okamura snaží v kuloárech vypadat jako státník, jeho vlastní hnutí připomíná spíše italskou operu s českými titulky. Jak trefně postřehl bulvární web Extra.cz, internet se aktuálně baví na účet SPD tak královsky, že i baviči z Tele Tele by mohli jen závidět. Podle našich interních zdrojů z okolí Sněmovní ulice je totiž situace v hnutí natolik napjatá, že by se dala krájet i tupým nožem na sushi.
Voličské jádro, které roky krmili sliby o okamžitém stopnutí každého náboje směřujícího na východ, teď nevěří vlastním očím. Ministr obrany Jaromír Zůna, nominant SPD, totiž na své první tiskovce předvedl otočku, za kterou by se nemusel stydět ani olympijský gymnasta.
Prohlásil, že pomoc Ukrajině bude pokračovat, čímž u svých fanoušků způsobil hromadný zkrat klávesnic.
Hrdinové z klávesnic v těžké depresi
Sociální sítě Tomia Okamury, které dříve připomínaly digitální chrám čisté pravdy, se rázem proměnily v bitevní pole. Fanoušci, kteří ještě včera psali oslavné ódy na „jedinou skutečnou opozici“, teď pod náporem reality tlučou hlavou o stůl. Je to vskutku fascinující podívaná: lidé, co chtěli svrhnout diktát Bruselu, teď zjišťují, že jejich idol sedí ve vládě, která dělá přesně to, co předtím čtyři roky proklínal.
Okamura se sice pokouší o klasický úhybný manévr a slova svého vlastního ministra popírá, ale to je asi tak účinné jako hasit požár benzínem. Veřejnost sleduje v přímém přenosu, jak se hnutí, postavené na negaci všeho a všech, začíná požírat zevnitř. Ukazuje se, že realita vládní odpovědnosti je pro SPD mnohem nebezpečnější než jakákoliv pětikoaliční kampaň.
Koryta jsou sladká, ale voliči mají dobrou paměť
Pohled do diskusí pod články na Extra.cz a dalších serverech odhaluje krutou pravdu: průměrný volič SPD sice ledacos odpustí, ale když mu sáhnete na jeho „svatou válku“ proti systému, začne být zle. Komentáře typu „zklamali jste nás“ nebo „vyměnili jste nás za teplá místa“ se množí rychleji než Okamurovy videopříspěvky o ceně másla v Japonsku.
Interní zdroje naznačují, že v centrále hnutí panuje panika.
Nejde jen o Zůnu, ale o celkový rozpor mezi tím, co se křičelo na náměstích, a tím, co se teď musí podepisovat v ministerských kabinetech. Andrej Babiš se mezitím v ústraní jen tiše usmívá a sleduje, jak se jeho nový koaliční partner vaří ve vlastní šťávě, zatímco mu postupně přebírá ty nejvíc nespokojené voliče.
Celá tato situace je vlastně dokonalou satirou na českou politiku. Máme tu hnutí, které slibovalo přímou demokracii, ale teď se nemůže shodnout ani na tom, co říká jejich vlastní člen vlády. SPD se ocitla v pasti, kterou si sama pletla roky – v pasti populismu, který narazil na tvrdou zeď reality. A internet? Ten se jen směje, protože nic nepobaví víc než pohled na někoho, kdo spadl do své vlastní pasti. Tomio Okamura teď musí předvádět neuvěřitelné rétorické ekvilibristiky, aby vysvětlil nevysvětlitelné. Jeho dříve neochvějná autorita dostává trhliny, které nezalepí ani další várka slevových kódů na e-shopu. Voliči totiž zjistili, že i ten největší bojovník za lid se nakonec rád uvelebí v limuzíně, i kdyby to mělo znamenat, že bude muset odvolat i to, co nikdy neřekl.
Nakonec to vypadá, že největším nepřítelem SPD není Brusel, Fiala nebo Soros, ale jejich vlastní účast ve vládě. Satira se zde píše sama a my můžeme jen se zájmem sledovat, kolik dalších „názorových rozepří“ nás ještě čeká, než se tato politická bublina definitivně rozplyne v oblaku ironie a nesplněných nadějí. Fakt hustý, co se v té politice vlastně děje.
Použité zdroje: Extra.cz