Tekuté národní stříbro ve výprodeji: Jak jsme světu darovali recept a zbyla nám jen pěna

Český národ sice možná nevládne oceánům, ale v disciplíně pití piva jsme nezpochybnitelnými králi, i když nám ty pivovary už tak trochu nepatří.

Historie českého piva je fascinující koktejl geniality, smůly a obchodních tahů, které by nepochopil ani ten největší optimista. Tématu se s náležitou péčí a ironickým nadhledem věnoval kanál Myslete Velkoryse na platformě YouTube.com, který nám připomněl, že zatímco my se pyšníme tradicí, jiní se pyšní našimi zisky. Je to vskutku osvěžující pohled na to, jak se z národní hrdosti stala globální komodita, u které jsme si zapomněli nechat alespoň ty klíče od sklepa.

Plzeňský zázrak aneb když se z nouze stane světový diktát

Příběh začíná v Plzni, kde se kdysi pivo nedalo pít natolik, že ho měšťané demonstrativně vylévali. Pozvali si tedy Josefa Grolla, který místo očekávaného temného moku uvařil něco, co zářilo jako zlato. Tento moment byl pro české pivovarnictví zásadní – objevili jsme styl, který dnes tvoří 90 procent světové produkce, a s naivitou sobě vlastní jsme dovolili, aby se název „Pilsner“ stal obecným označením pro cokoli světlého a pěnivého od Aljašky až po Tokio.

Marketingová strategie našich předků byla vskutku unikátní. Místo abychom si název tvrdě chránili jako švýcarské hodinky, nechali jsme svět, aby se inspiroval. Výsledkem je, že dnes si v každém zapadlém baru v Americe můžete objednat pivo plzeňského typu, které s Plzní nemá společného vůbec nic, kromě toho, že je v tekutém stavu. Je to taková naše historická charita pro globální pivovarnický průmysl, kterou video trefně glosuje. Další tragikomickou kapitolou je prodej Plzeňského Prazdroje. Kdysi vlajková loď našeho průmyslu se po revoluci stala putovním pohárem mezi nadnárodními korporacemi. Aktuálně jej vlastní Japonci, což dodává našemu „národnímu pokladu“ ten správný multikulturní rozměr. Satira spočívá v tom, že s každým půllitrem, který v hospodě vypijeme na zdraví české tradice, vlastně posíláme drobný příspěvek na rozkvět tokijské burzy.

Budějovické jméno jako právní nekonečný seriál

Pokud vás fascinuje Plzeň, pak spor o značku Budweiser je přímo právnickou operetou. Je to neuvěřitelný příběh o tom, jak se český Budvar snaží světu vysvětlit, že Budějovice jsou v Čechách a ne někde v Missouri. Americký gigant Anheuser-Busch si totiž kdysi vypůjčil název, protože zněl tak nějak evropsky a vznešeně, a od té doby se obě strany přetahují o každé písmenko na etiketě v soudních síních po celé planetě. Video rozebírá, jak bizarní je situace, kdy v některých zemích nesmí originál používat své vlastní jméno, zatímco kopie se tam vesele prodává pod ukradenou identitou. Je to jako kdybyste se jmenovali Novák, ale soused si to jméno nechal zaregistrovat dřív a teď by vás žaloval za to, že ho používáte na své vlastní poštovní schránce. Budějovičtí jsou sice hrdinové, kteří se nevzdali, ale cena za tuto hrdost je vyčíslena v miliardách za právníky.

Železná opona tomu všemu nasadila korunu. Zatímco se na Západě budovaly značky a registrace, u nás se budoval socialismus a na nějaké ochranné známky v USA nikdo nepomyslel. Když jsme se pak po roce 1989 probudili, zjistili jsme, že náš „Budweiser“ je v očích světového obchodu vlastně drzý padělek americké limonády s příchutí chmele. Tato ironie osudu je v dokumentu vykreslena s přesností chirurga, který operuje bez narkózy.

Ironií zůstává i fakt, že americký Budweiser je pivo, které by průměrný štamgast v české čtvrté cenové skupině použil maximálně na zalévání muškátů.

Přesto se tato značka stala jednou z nejhodnotnějších na světě, zatímco náš poctivý ležák musí bojovat o každou pípu v zahraničí. Je to názorná ukázka toho, že v kapitalismu nevyhrává ten, kdo má lepší recept, ale ten, kdo má dravější právníky a větší rozpočet na reklamu v Super Bowlu.

Odkaz otců v rukou cizinců a trpké procitnutí

Když se dnes rozhlédnete po českém pivním trhu, zjistíte, že většina velkých značek, na které jsme tak hrdí, má své majitele kdekoli jinde, jen ne v Česku. Staropramen patří Američanům, Plzeň Japoncům a my jsme v této hře zůstali v roli kvalifikovaných dělníků u pánve. Video z kanálu Myslete Velkoryse nás tak trochu tahá za ucho a připomíná nám, že jsme prodali rodinné stříbro za hrst zlaťáků, které jsme už dávno utratili za dovozové zboží.

Celý ten „podvod“, o kterém video mluví, není ani tak v tajných smlouvách v temných uličkách, jako spíše v naší vlastní krátkozrakosti. Nechali jsme si vyfouknout identitu přímo pod nosem, zatímco jsme řešili, jestli je pěna dostatečně hustá. Budějovický Budvar zůstává poslední státní baštou, což je samo o sobě satirické – státní podnik jako symbol odporu proti globálnímu korporátnímu válcování je v dnešní době skoro až romantický přežitek.

Fascinující je i transformace piva z regionálního nápoje na unifikovaný produkt. Video ukazuje, jak se tlak na zisk podepisuje na technologiích. Tradiční zrání v tancích je drahé, tak se to trochu urychlí, přefiltruje a stabilizuje, aby to vydrželo cestu lodí do Austrálie. Výsledkem je, že pivo chutná všude stejně – nikoho neurazí, ale nikoho ani nenadchne. Je to taková tekutá globalizace v kostce, nebo spíše v hliníkové plechovce. Nesmíme zapomínat ani na fenomén českého „pivního konzervatismu“. Milujeme své pivo, ale často ani nevíme, komu vlastně dáváme vydělat. Dokument odhaluje, že ta hořkost, kterou v pivu cítíme, nemusí být vždycky jen z chmele, ale možná i z té trochy nostalgie za časy, kdy „české pivo“ znamenalo i „český majetek“. Je to trpká pravda, která se ale v doprovodu humorného komentáře lépe tráví.

Závěrečná reflexe nad historií Prazdroje a Budvaru nás nutí k zamyšlení, jestli jsme se nepoučili.

Svět pije „Pilsner“ a my z toho máme jen ten dobrý pocit, že jsme u toho kdysi byli. Je to jako kdybychom vynalezli internet a pak ho prodali za krabici disket. Satira tohoto příběhu spočívá v tom, že i přes všechny tyto prohry a zrady budeme dál tvrdit, že naše pivo je nejlepší na světě – a budeme mít pravdu, i když nám na něj budou muset půjčit ti, kterým jsme ho prodali.

Děkujeme tedy kanálu Myslete Velkoryse, že nám tyto historické facky naservíroval tak poutavou formou. Příště, až si objednáte jedno točený, se možná na tu pěnu podíváte trochu jinak.

Uvidíte v ní nejen um sládků, ale i stopy právních bitev a razítka zahraničních korporací. Na zdraví, ať už ty peníze tečou kamkoli!