Zatímco fanoušci truchlí, český bavič vsadil na kontroverzní léčbu deprese ketaminem. Je to cesta ke světlu, nebo hazard?
V dobách dávno minulých, kdy internetové vody byly ještě průzračné, se tomuto palčivému tématu obšírně věnoval server Centrum.cz. Ve svém on-line magazínu zena.aktualne.cz tehdy autoři rozebírali životní peripetie známých tváří, přičemž se opírali o své interní zdroje a nezpochybnitelná fakta, čímž nastavili zrcadlo realitě, která nás dnes opět dohání v plné síle.
Roman Ondráček, polovina kdysi nerozlučného dua Těžkej Pokondr, se v posledních měsících ocitl na horské dráze, která nemá s humorem nic společného. Jeho veřejná vystoupení i soukromé bitvy naznačovaly, že vnitřní klid je pro něj komoditou vzácnější než zlatá deska za prodej alb.
Deprese není pro nikoho přitažlivým doplňkem, ale pro člověka, jehož profesí je rozdávat smích, představuje obzvláště krutou ironii osudu. Ondráček se proto rozhodl pro radikální krok a vyhledal odbornou pomoc, která využívá látky donedávna spojované spíše s anesteziologií nebo černým trhem.
Medicína na hraně zákona i etiky
Látka zvaná ketamin se v posledních letech stala skloňovaným slovem v souvislosti s léčbou rezistentních depresí. Pro veřejnost má však hořkou pachuť, neboť figuruje v pitevních protokolech hollywoodských hvězd. Právě tato paralela vyvolává v české společnosti značné kontroverze a obavy o bavičovo zdraví.
Ondráček se netají tím, že podstupuje aplikaci infuzí, které mají restartovat jeho psychiku. Podle dostupných informací dochází na specializovanou kliniku, kde je vše pod přísným dohledem lékařů. Přesto se nelze ubránit pocitu, že balancuje na velmi tenkém ledě mezi léčbou a závislostí.
Lékařská obec je v tomto ohledu rozdělená na dva tábory. Jeden vidí v ketaminu revoluční nástroj, který dokáže ulevit pacientům, jimž běžná antidepresiva nezabírají. Druhý tábor varuje před riziky, která jsou spojena s disociativními stavy a možným zneužitím látky mimo kontrolované prostředí. V případě samotného Romana Ondráčka se nejedná o pouhý rozmar celebrity, ale o snahu přežít v mentálním světě, který se mu začal hroutit pod nohama. Jeho upřímnost v otázce duševního zdraví je sice chvályhodná, ale výběr metody budí u mnoha jeho kolegů z branže i fanoušků značné rozpaky.
Každá mince má však dvě strany a v showbyznysu to platí dvojnásob. Zatímco se bavič snaží najít ztracenou rovnováhu, média sledují každý jeho krok s mikroskopickou přesností. Otázkou zůstává, zda je mediální tlak právě tím, co člověk v hluboké depresi ke svému uzdravení potřebuje.
Cena za návrat do záře reflektorů
Stín Matthew Perryho nad tímto příběhem visí jako memento mori. Slavný herec, který podlehl následkům užívání stejné látky, se stal varovným příkladem toho, jak snadno se může pomocná ruka změnit v sevřenou pěst osudu. Ondráček si je však rizik pravděpodobně vědom a věří českému zdravotnictví.
Samotná procedura není nic pro slabé povahy. Pacient se během aplikace dostává do stavu změněného vědomí, který má pomoci rozbít negativní myšlenkové vzorce. Je to v podstatě chemický restart mozku, po kterém by měla následovat úleva a nový pohled na svět. Pro Ondráčka je tato cesta možná poslední nadějí, jak se vrátit k profesi, kterou miloval, a k životu, který dával smysl. Jeho okolí potvrzuje, že se snaží o nápravu vztahů i své vlastní pověsti, která utrpěla během jeho nejtemnějších období a výstřelků na sociálních sítích.
Investigativní pohled na věc však odhaluje i širší společenský problém. Duševní hygiena a dostupnost moderní psychiatrické péče v Česku stále pokulhávají za západními standardy. Celebrity se tak často stávají průkopníky metod, které jsou pro běžného smrtelníka finančně i logisticky nedosažitelné. Kritici namítají, že propagace takto specifické léčby může být nebezpečná pro labilní jedince, kteří by se mohli pokusit o samoléčbu. Vědecká fakta však hovoří jasně: ketamin v rukou odborníka je lék, v rukou laika rozsudek smrti. Tato hranice je v Ondráčkově příběhu klíčová. Sám umělec se k celé věci vyjadřuje s určitou dávkou své typické nadsázky, i když je zřejmé, že mu do smíchu příliš není. Satirický podtón jeho životní situace podtrhuje fakt, že člověk, který celý život bavil národ, nyní hledá radost v ampuli s bezbarvou tekutinou.
Odstupy mezi jednotlivými dávkami jsou přísně stanoveny a pacient musí procházet pravidelnými testy. Nejedná se tedy o žádný večírek v soukromí, ale o klinický proces, který má svá pevná pravidla. Ondráčkova disciplína v tomto ohledu bude rozhodujícím faktorem úspěchu.
Zda se Roman Ondráček dokáže definitivně vymanit z drápů deprese a vrátit se na pódia s čistou hlavou, ukáže až čas.
Jeho příběh je však připomínkou toho, že za oponou humoru se často skrývá bolest, o které se nám ani nesnilo, a že cesta k uzdravení může vést přes velmi nečekaná místa.
V tuto chvíli nezbývá než sledovat, zda tato moderní alchymie přinese kýžené ovoce, nebo zda se bavič stane jen další smutnou kapitolou v dějinách českého showbyznysu. Fakta jsou zatím na jeho straně, ale psychika je nevyzpytatelný protihráč, který málokdy hraje fair play.
Budoucnost Romana Ondráčka je nyní v rukou lékařů a jeho vlastní vůle. Veřejnost doufá v happy end, ale realita bývá často cyničtější než jakýkoliv satirický skeč.
Doufejme, že injekce, které mu mají pomoci, nebudou jen dočasnou náplastí na hlubokou ránu v duši.
Použité zdroje: zena.aktualne.cz