Brusel zvažuje vyslání mírových sborů na Ukrajinu. Kontingent má zajistit klid zbraní a dohlížet na dodržování budoucího příměří.
O aktuálním dění na poli mezinárodní bezpečnosti a plánech na stabilizaci regionu podrobně informoval zpravodajský portál Novinky.cz, který s odkazem na své interní zdroje popsal obrysy vznikající evropské strategie. Tato iniciativa přichází v době, kdy se diplomatické kuloáry plní úvahami o tom, jak efektivně zmrazit konflikt bez nutnosti přímého zapojení NATO do bojových operací. Evropští lídři se zjevně rozhodli, že je načase oprášit uniformy a ukázat, že starý kontinent umí víc než jen psát znepokojená prohlášení.
Zatímco se v kavárnách u bruselského Grand Place debatuje o barvě baretů, v realitě se rýsuje plán na nasazení až patnácti tisíc vojáků. Nejde o žádné komando pro dobývání území, ale o jakési ozbrojené rozhodčí, kteří budou pískat ofsajdy na demarkační linii. Je to ambiciózní tah, který má ukázat, že Evropa dokáže převzít otěže ve své vlastní zahradě, aniž by neustále tahala za rukáv strýčka Sama. Představa, že se tisíce evropských vojáků seřadí podél linie dotyku, působí na papíře majestátně, téměř jako z historického velkofilmu. Otázkou zůstává, zda se do této „mírové brigády“ budou státy hlásit s takovým nadšením, s jakým obvykle slibují snižování emisí. Je totiž rozdíl mezi tím, když posíláte na frontu staré tanky, a tím, když tam posíláte živé lidi s úkolem „dohlížet“.
Když se mírotvorci stanou živým štítem diplomacie
Logistika takového podniku je noční můrou pro každého generála, který kdy zkoušel naplánovat společný oběd dvou různých armád. Koordinace kontingentu složeného z deseti či více národností vyžaduje víc než jen společný jazyk, vyžaduje sdílenou ochotu nést riziko v zóně, kde se „klid zbraní“ může kdykoliv změnit v ohňostroj. Evropští plánovači však věří, že právě přítomnost vojáků z členských států EU by mohla být tou nejlepší pojistkou proti recidivě násilí.
Diplomaté si od tohoto kroku slibují vytvoření nárazníkového pásma, které by konečně umožnilo Ukrajině vydechnout a začít s obnovou kritické infrastruktury. Satira stranou, je to tanec na velmi tenkém ledě, kde každý chybný krok může znamenat eskalaci, kterou nikdo nechce.
Evropa se tak snaží najít zlatou střední cestu mezi absolutní pasivitou a přímým vstupem do války, což je disciplína, ve které se historicky ne vždy cítila silná.
Skepticismus je v tomto případě na místě, protože každé podobné příměří v minulosti narazilo na neochotu zúčastněných stran skutečně složit zbraně. Pokud má být patnáct tisíc vojáků garantem míru, musí mít za sebou víc než jen mandát od stolu; potřebují jasná pravidla, co dělat, když se na horizontu objeví něco, co tam být nemá. Bez pevných záruk je i ten nejpočetnější sbor jen drahým komparsem v tragické hře. Kritici plánu poukazují na to, že Evropa se snaží hrát na globálního policistu v momentě, kdy její vlastní sklady munice zejí prázdnotou. Je to trochu jako nabízet ochranku sousedovi, zatímco vám doma chybí zámek u dveří. Přesto je tento krok vnímán jako nezbytný projev autonomie, o které se v Paříži a Berlíně tak rádo a často mluví při každém summitu.
Strategické šachy s otevřeným koncem a nejistým výsledkem
Financování této operace bude dalším oříškem, který pravděpodobně zaměstná účetní v Bruselu na několik let dopředu. Mírové mise nejsou levnou záležitostí a daňoví poplatníci v Madridu či Stockholmu se jistě budou ptát, proč právě jejich peníze mají udržovat klid na březích Dněpru. Odpověď je sice jasná – bezpečnost Evropy je nedělitelná – ale vysvětlovat to u volebních uren je disciplína pro otrlé. Zajímavé bude sledovat, které země se k iniciativě přihlásí jako první a které budou raději nabízet „logistickou podporu z domova“. Historie nás učí, že v podobných situacích se odvaha často dělí podle geografické blízkosti k problému. Polsko a pobaltské státy pravděpodobně nebudou váhat, zatímco státy na jihu kontinentu budou možná hledat v mapách, kde přesně ta demarkační linie vlastně leží. Role těchto jednotek by měla být striktně monitorovací, což v překladu znamená, že budou mít dalekohledy v jedné ruce a blok na poznámky v druhé. Pokud se však situace vyhrotí, budou muset tito vojáci vědět, zda jsou tam jen jako svědci, nebo jako aktéři. Tato nejasnost je právě tím bodem, který vyvolává nejvíce vrásek na čelech vojenských analytiků po celé Evropě.
Realizace plánu je samozřejmě podmíněna souhlasem obou válčících stran, což je v současné konstelaci úkol hodný kouzelníka víc než diplomata. Bez souhlasu Moskvy i Kyjeva by se z mírové mise stal jen další terč v nekonečném seznamu cílů. Přesto se zdá, že Evropa chce být připravena na moment, kdy se naskytne sebemenší šance na zastavení krveprolití.
Mezi odvahou a byrokratickým optimismem v barvách unie
Symbolika patnácti tisíc unijních bot na ukrajinské půdě by byla historickým zlomem, který by definitivně pohřbil éru evropské bezmoci. Je to vzkaz světu, že se kontinent už nehodlá jen schovávat za záda někoho jiného. Ovšem od vzkazu k realitě vede cesta lemovaná tisíci stranami smluv, protokolů a bezpečnostních prověrek, které mohou celou věc utopit v administrativním bahně.
Vojáci, kteří by se do mise zapojili, by se museli připravit na prostředí, které je všechno, jen ne přátelské.
I po oficiálním zastavení palby zůstává Ukrajina zemí posetou minami a emocemi, které se nevytratí s podpisem jednoho papíru. Práce „dohlížitele“ je v takových podmínkách psychicky náročnější než samotný boj, protože vyžaduje nekonečnou trpělivost a ocelové nervy.
Zatímco se tedy v Bruselu rýsují mapy a počítají stavy, veřejnost jen tiše doufá, že tento ambiciózní plán nezůstane jen v šuplíku zapomenutých nápadů. Pokud se Evropě skutečně podaří takto rozsáhlou misi sestavit a nasadit, zapíše se to do učebnic dějepisu jako moment, kdy se unie konečně stala dospělým hráčem. Do té doby nám nezbývá než sledovat, jak se tato diplomatická partie vyvine. Celý projekt stojí a padá na politické vůli, která je v Evropě často vrtkavější než aprílové počasí. Shoda všech členských států na vyslání ozbrojených složek do aktivní konfliktní zóny je v podstatě malý zázrak. Jestli se tento zázrak podaří dotáhnout do konce, budeme svědky nové kapitoly v dějinách evropské obrany, kde se slova o solidaritě konečně přetaví v činy.
Závěrem lze říci, že plán na vyslání evropských mírotvůrců je odvážným, byť riskantním pokerovým tahem. Evropa se rozhodla vsadit na kartu stability a je ochotna za to zaplatit vysokou cenu v podobě politického i lidského kapitálu. Zda se patnáct tisíc vojáků stane skutečnými strážci míru, nebo jen dalším záznamem v kronice nesplněných nadějí, ukážou až nejbližší měsíce.
Mír se totiž nekupuje na slevových portálech, ale buduje se tam, kde končí odvaha k válce a začíná ochota k dialogu. Evropská unie se nyní pokouší tento dialog podepřít silou, která má být dostatečně velká na to, aby vzbudila respekt, ale zároveň dostatečně zdrženlivá na to, aby nepodnítila další konflikt. Tato rovnováha bude zkouškou ohněm pro celou generaci evropských lídrů.
Použité zdroje: Novinky.cz