Tisíce fanoušků i toulavé kočky v slzách. Filmová ikona odešla přesně tak, jak žila.
O skonu i posledním rozloučení s touto nezapomenutelnou umělkyní informoval server Aktuálně.cz, který s odkazem na své mezinárodní zdroje popsal atmosféru v oblíbeném letovisku francouzské riviéry. Legendární herečka Brigitte Bardotová, která se do historie zapsala jako symbol ženské emancipace i nespoutané krásy, opustila tento svět ve věku jednadevadesáti let.
Město Saint-Tropez, které kdysi právě díky její přítomnosti získalo svůj celosvětový punc luxusu a bohémského života, se v den pohřbu zahalilo do smutku. Do ulic vyrazil dav čítající přibližně tisícovku lidí, kteří chtěli vzdát hold ženě, jež pro mnohé zosobňovala svobodu padesátých a šedesátých let.
Samotný obřad proběhl v místním kostele Nanebevzetí Panny Marie, kam byla proutěná rakev dopravena za doprovodu smutečních fanfár. Ačkoliv se jednalo o celebritu globálního formátu, atmosféra si zachovala jistou míru intimity, kterou si sama oslavenkyně za svého života pečlivě střežila. Satirickým paradoxem zůstává, že žena, která se v určité fázi života rozhodla vyměnit záři reflektorů za společnost němých tváří, dokázala i po své smrti zaplnit náměstí k prasknutí. Fanoušci se tísnili u bariér, zatímco se z reproduktorů nesly vzpomínky na její nejslavnější filmové role.
Odmítla stárnout před kamerou a dala přednost zvířatům
Brigitte Bardotová nebyla jen tváří z plakátů, ale především osobností, která se nebála jít proti proudu tehdejších konvencí. Její rozhodnutí ukončit hereckou kariéru na vrcholu slávy v roce 1973 šokovalo tehdejší showbyznys, ale pro ni bylo vysvobozením z vězení krásy. Místo líčidel a drahých rób si oblékla prostý šat a zasvětila zbytek své existence ochraně práv zvířat. Její nadace se stala postrachem pro politiky i průmyslníky, kterým neúnavně vyčítala krutost k živým tvorům, čímž si vysloužila respekt i řadu kontroverzí. Právě tato neústupnost byla patrná i během smutečního procesí, kdy se mezi truchlícími objevovali nejen pamětníci její filmové éry, ale i aktivisté. Ti všichni vnímali její odkaz jako boj za čisté ideály, které často převyšovaly povrchní svět kinematografie.
V Saint-Tropez, kde vlastnila svou slavnou usedlost La Madrague, byla vnímána jako místní instituce. Lidé ji zde nepotkávali na večírcích pro smetánku, ale spíše jako sousedku, která se stará o své čtyřnohé svěřence a ignoruje trendy moderní doby.
Místní radnice se musela vypořádat s logistickým oříškem, protože příval turistů hrozil zablokováním celého historického jádra. Zatímco v přístavu kotvily jachty miliardářů, pár metrů od nich se lidé loučili s někým, kdo se tomuto pozlátku otevřeně vysmíval.
Zajímavostí je, že se u rakve objevil i její syn Nicolas Charrier, kterého mnozí přítomní ani nepoznali, neboť žije dlouhodobě v ústraní v Norsku. Tato rodinná linka jen podtrhla fakt, že život Bardotové byl plný paradoxů, které bulvární média živilas desítky let.
Poslední cesta pod horkým sluncem francouzského jihu
Když se rakve dotkly první sluneční paprsky dopadající na dláždění přístavu, bylo jasné, že končí jedna zásadní kapitola evropské kultury. Bardotová dokázala spojit zdánlivě nespojitelné – křehkou naivitu s drsnou upřímností, která mnohdy hraničila s politickou nekorektností. Smuteční hosté, mezi nimiž nechyběly ani osobnosti z uměleckého světa, uctili její památku minutou ticha. Mnohé přítomné dámy zvolily jako symbolické gesto černé šátky a brýle, čímž odkazovaly na styl, který Brigitte kdysi pomáhala definovat.
Přestože se očekával příjezd nejvyšších státních představitelů, ceremoniál si zachoval spíše civilní ráz, což odpovídalo přání samotné zesnulé. Ta se nikdy netajila tím, že oficiality a strojené projevy příliš nemusí, raději měla upřímnost a přímé jednání.
Místní úřady musely kvůli náporu návštěvníků posílit bezpečnostní opatření, aby nedošlo k chaosu v úzkých uličkách, které Bardotovou milovaly. Obchodníci na jeden den odložili své komerční zájmy a do výloh vystavili fotografie své nejslavnější obyvatelky.
Davy se nakonec rozestoupily, aby uvolnily cestu vozu směřujícímu k hřbitovu, kde tělo nalezlo klid. I v tuto chvíli se ozýval potlesk, který nebyl určen hvězdě z plátna, ale ženě, která měla odvahu říkat nepříjemné pravdy nahlas. Ironií osudu je, že Saint-Tropez bez Bardotové sice zůstane luxusním cílem turistů, ale ztratí svůj vnitřní motor. Právě ona byla tím magnetem, který z rybářské vesnice udělal střed vesmíru, ačkoliv o to později už vůbec nestála. Její odchod znamená definitivní tečku za érou, kdy hvězdy nebyly produkty sociálních sítí, ale skutečnými originály s vlastní hlavou. Bardotová odešla se vztyčenou hlavou, bez plastických operací a s vědomím, že její život měl jasný směr. Odkaz Brigitte Bardotové bude nyní žít dál skrze její nadaci, která se stará o tisíce zvířat po celém světě. To je dědictví, na které byla pyšná mnohem více než na všechny své filmové ceny a uznání kritiky.
Sbohem, „božská BB“, jak ti svět přezdíval, i když jsi sama o svatozář nikdy nestála. Tvé milované město se dnes ukládá ke spánku s pocitem, že jedna velká jiskra v jeho srdci navždy vyhasla, ale popel z ní bude pálit ještě dlouho.
Květiny, které zaplavily okolí kostela, pomalu vadnou v odpoledním žáru, ale vzpomínka na ženu s copem a hlubokým pohledem zůstává vryta do paměti všech, kdo kdy věřili v sílu autenticity. Francie ztratila svou ikonu, svět svou rebelku.
Použité zdroje: Aktuálně.cz