Kreml mlčí, zatímco se syrský režim hroutí jako domeček z karet. Kde je pomoc?
Tématu nečekaného pádu syrského režimu a pasivity Moskvy se s odkazem na své interní zdroje a detailní analýzy věnoval server Aktuálně.cz. Tato situace vyvolává v diplomatických kruzích pozdvižení, jelikož se zdá, že ruský medvěd se raději uložil k zimnímu spánku, než aby podal pomocnou tlapu svému dlouholetému chráněnci v Damašku. Vladimir Putin, který se dříve rád prezentoval jako neohrožený zachránce Blízkého východu, tentokrát zůstal u pouhých telefonátů a vyjádření lítosti. Analytici si lámou hlavu nad tím, zda jde o projev naprostého vyčerpání ruských kapacit, nebo o promyšlený tah na geopolitické šachovnici, kde se pěšci obětují pro záchranu věže.
Zatímco syrská armáda opouštěla své pozice rychleji, než stačili ruští instruktoři balit kufry, z Moskvy přicházely jen mlhavé fráze o nutnosti stability. Tato stabilita se však v přímém přenosu měnila v chaos, který definitivně ukončil dekády trvající nadvládu rodiny Asadů nad rozvrácenou zemí.
Je ironií osudu, že Rusko, které do syrského konfliktu investovalo miliardy rublů a životy svých vojáků, se nyní tváří, jako by se ho celá záležitost vlastně netýkala. Tato náhlá amnézie je v ostrém kontrastu s rokem 2015, kdy ruské letectvo masivním bombardováním zvrátilo průběh občanské války ve prospěch režimu.
Strategický ústup nebo prázdné sklady munice?
Mnozí odborníci poukazují na fakt, že ruské zdroje jsou nyní kriticky vázány na jiném frontovém úseku, který leží podstatně blíže moskevským hradbám. Prioritou Kremlu je bezpochyby konflikt na Ukrajině, kde se každá raketa a každý tank počítá, což ponechalo Asada v situaci, kdy měl k dispozici jen prázdná slova o bratrství.
Investigativní pohledy naznačují, že Moskva možná dospěla k závěru, že investice do Bašára Asada již nepřináší očekávanou návratnost. Udržování diktátora při životě se stalo příliš nákladným luxusem, který si Rusko v současné ekonomické a vojenské situaci jednoduše nemůže dovolit. Změna dynamiky na Blízkém východě ukazuje, že ruský vliv v regionu byl možná jen nafouknutou bublinou, která splaskla při prvním vážnějším náporu opozičních sil. Asad se tak stal symbolem opuštěného spojence, který do poslední chvíle věřil v nesmrtelnost svých dohod s Moskvou. Pohled do kuloárů ruské diplomacie odhaluje, že tamní elity se již delší dobu dívaly na syrské angažmá se značnou skepsí. Náklady na obnovu země jsou astronomické a Rusko, izolované mezinárodními sankcemi, nemá prostředky ani na to, aby udrželo vlastní infrastrukturu v uspokojivém stavu.
Neschopnost Moskvy reagovat na bleskovou ofenzivu povstalců vysílá jasný signál všem ostatním autoritářským vládcům, kteří spoléhají na ruskou ochranu. Ukazuje se, že přátelství s Kremlem má svou trvanlivost, která končí přesně v momentě, kdy začne být pro Moskvu nepohodlné nebo příliš drahé.
Propaganda v ruských státních médiích se nyní snaží celou situaci interpretovat jako nevyhnutelný historický proces, na který Moskva nemá vliv. Tento narativ však naráží na realitu letitých slibů o nerozborném spojenectví a společném boji proti terorismu, které se rozplynuly v prachu nad Damaškem.
Syrská lekce je krutá zejména pro ty, kteří věřili, že ruská vojenská přítomnost je zárukou věčné moci. Ukázalo se, že stačí několik týdnů oslabení pozornosti a celá struktura moci se zhroutí, aniž by se z Kremlu ozvalo cokoli jiného než tiché uznání nové reality.
Lekce z neloajality jako nový exportní artikl
Vztahy mezi státy se málokdy řídí emocemi a v případě Ruska a Sýrie šlo vždy o čistý pragmatismus, který nyní dosáhl svého logického vyústění. Pokud spojenec přestane plnit svou funkci nárazníkového pásma nebo prestižního doplňku, je bez milosti ponechán svému osudu, bez ohledu na minulost. Někteří analytici spekulují, že Putin se pokouší o velkou dohodu s regionálními hráči, ve které byla Sýrie obětována jako zbytečná figura. Tato cynická hra s lidskými životy a politickými osudy je pro současné vedení Ruska typická a potvrzuje jeho pověst nevyzpytatelného partnera.
Zatímco se v ulicích syrských měst slaví pád nenáviděného režimu, v Moskvě se pravděpodobně pilně skartují dokumenty, které by mohly připomínat těsnou spolupráci s padlým diktátorem. Paměť je v politice krátká a ruská diplomacie ji ovládá na mistrovské úrovni, zejména když jde o vlastní selhání.
Pád Damašku znamená také značnou trhlinu v obrazu Ruska jako velmoci, která je schopna projektovat svou sílu globálně. Bezpečné základny v Tartúsu a Hmímímu jsou nyní v ohrožení, což pro ruské námořnictvo a letectvo představuje logistickou noční můru v celém Středomoří. Absence ruské reakce na postup rebelů byla tak okatý, že i nejvěrnější zastánci Kremlu museli uznat, že se něco změnilo. Rusko už není tím arbitrem elegance, který by mohl lusknutím prstu rozhodovat o tom, kdo bude v arabském světě vládnout a kdo půjde do exilu.
Lze předpokládat, že se nyní ruská propaganda zaměří na minimalizaci škod a bude tvrdit, že odchod ze Sýrie byl plánovaným krokem k upevnění bezpečnosti jinde. Je to podobná rétorika, jakou jsme slyšeli při ústupu z mnoha jiných oblastí, kde se realita ukázala být silnější než přání generálů. Historie si bude pamatovat moment, kdy se mocný vládce Kremlu otočil zády k muži, kterému dříve osobně sliboval věčnou podporu. Tento akt zrady, zabalený do hávu strategické nutnosti, definuje novou éru ruské zahraniční politiky, kde jedinou hodnotou je přežití vlastního režimu. V sázce je nyní i důvěra dalších spojenců, od Teheránu až po Minsk, kteří s napětím sledovali, jak rychle se dokáže ruský zájem vypařit. Pokud Moskva nedokázala ochránit Asada, u kterého měla tisíce vojáků, co to znamená pro ty, kteří mají k dispozici jen papírové smlouvy?
Konečná fáze syrského dramatu se odehrála bez ruských fanfár a bez hrdinských činů, o kterých by se psalo v učebnicích.
Zbyla jen pachuť opuštěnosti a poznání, že v ruském světě je každý spojenec jen dočasným nástrojem k dosažení cílů, které se mohou kdykoli změnit.
Celá tato situace jasně dokazuje, že sny o obnově ruského impéria narážejí na tvrdé limity současných možností. Sýrie byla jen jednou z mnoha kapitol, která se právě uzavřela, a Moskva se nyní snaží tvářit, že už ji tato kniha dávno nebaví a raději si čte v jiném, mnohem krvavějším příběhu.
Použité zdroje: Aktualne.cz