Andrej Babiš vtrhl do Bruselu jako neřízená střela, aby všem vysvětlil, že peníze sice máme, ale rozhodně je nikomu jen tak nedáme.
Jako první si na tomto politickém divadle smlsnul neúnavný pozorovatel české kotliny, blogger Thomas Paukner na serveru Medium.cz. Ten ve svém břitkém komentáři, opírajícím se o zákulisní šuškandu a své pověstné interní zdroje, trefně poznamenal, že sledovat našeho expremiéra v evropském ringu je zážitek srovnatelný s návštěvou cirkusu, kde artisté zapomněli sítě, ale o to hlasitěji křičí. Pauknerův rozbor jasně naznačuje, že v Bruselu se sice otevíraly šampaňské láhve, ale Andrejova peněženka zůstala v trezoru na Čapím hnízdě.
Celá ta sláva začala v momentě, kdy se lídr hnutí ANO rozhodl, že ukáže Evropě, jak se dělá politika „na hulváta“. Do budovy Evropského parlamentu nevstoupil, on tam doslova vletěl jako meteorit, který má za úkol vyhubit všechny zastánce Green Dealu a migračních paktů.
S výrazem muže, který právě zjistil, že mu v kantýně prodali předražený párek, začal sypat z rukávu jednu pravdu za druhou, tedy alespoň tu svou verzi pravdy, která se v jeho hlavě mění rychleji než kurzy kryptoměn.
Jak spasit Evropu a přitom si neušpinit vlastní sako
Babišův projev připomínal jízdu na horské dráze bez bezpečnostních pásů. Na jedné straně se tvářil jako zachránce evropských hodnot, na straně druhé dával jasně najevo, že za tyhle hodnoty nehodlá utratit ani jedinou českou korunu, kterou by mohl raději rozdat důchodcům před volbami. Je to fascinující strategie: chtít mít hlavní slovo u stolu, ale odmítat zaplatit i jen za sklenici vody. Bruselští byrokraté jen nevěřícně kroutili hlavami, zatímco Andrej vysvětloval, že on je ten jediný, kdo rozumí lidu.
V kuloárech se šuškalo, že jeho vystoupení bylo tak intenzivní, že i tlumočníci potřebovali po deseti minutách psychologickou pomoc. Babiš totiž mluvil svou specifickou verzí češtiny, která v kombinaci s bruselským prostředím vytvářela surreálnou zvukovou kulisu. Jeho „chci, ale nedám“ se stalo neoficiálním mottem celého dne. Je to vskutku geniální politický tah – slíbit všem všechno, ale hned v další větě dodat, že zdroje jsou, ale patří jen jemu a jeho voličům.
Bylo to představení jednoho herce, který si plete evropskou politiku s vyjednáváním o ceně řepky.
Zatímco ostatní státníci se snažili o diplomatické kudrlinky, Babiš šel přímo na komoru. Problém je, že v Bruselu se na „přímou řeč“ hraje jen tehdy, když máte v ruce pádné argumenty, nikoliv jen soupis stížností na to, jak je všechno drahé a jak mu všichni ubližují. Jeho útok na unijní špičky byl sice efektní pro domácí publikum, ale v Belgii zanechal pachuť nepochopeného stand-up komika.
Když se z národního zájmu stane marketingová kampaň
Když přišla řeč na peníze, atmosféra v sále zhoustla tak, že by se dala krájet i tupým nožem na ryby. Andrej totiž jasně definoval svou vizi evropské solidarity: „Vy nám dejte dotace a my vám za to budeme nadávat.“ Tato inovativní ekonomická teorie sice v učebnicích chybí, ale v marketingovém manuálu hnutí ANO zaujímá první tři kapitoly. Bylo úsměvné sledovat, jak se snaží spojit nespojitelné a tvářit se u toho jako největší státník od dob Karla IV. Samozřejmě nesměla chybět ani kritika všeho, co se v Bruselu upeklo bez jeho osobního dohledu. Všechno je špatně, všechno je drahé a za všechno může Fiala. Tato mantra zazněla tolikrát, že i místní uklízečky začaly podezřívat českého premiéra z globálního oteplování. Babiš zkrátka nezklamal a předvedl svou klasickou sestavu, kde fakta hrají jen roli komparsu, zatímco hlavní hvězdou je jeho ego a neutuchající touha být středem pozornosti.
Na konci dne zbyla jen pachuť prázdných gest a několik selfíček, která mají voličům doma ukázat, jak tvrdě Andrej dře. Realita je však taková, že v Bruselu si z jeho výstupu odnesli jen jedno poučení: český expremiér je sice hlasitý, ale jeho vliv končí přesně tam, kde začíná potřeba skutečné spolupráce. Místo budování mostů raději pálil mosty, které sám nikdy nepostavil, a ještě se u toho stihl vyfotit z toho nejlepšího úhlu.
Celý tento cirkus byl vlastně jen dalším dílem nekonečného seriálu o muži, který chce vládnout všem, ale zodpovědnost nechce nést za nic. Jeho návštěva v Bruselu nebyla o politice, ale o sebeprezentaci.
Zatímco se tvářil, že bojuje za české zájmy, ve skutečnosti bojoval jen za své preference v příštích průzkumech. A tak Andrej odletěl zpět do Prahy, zanechávaje za sebou oblak zmatku a několik udivených europoslanců, kteří dodnes přemýšlejí, co to vlastně bylo za uragán.
Byla to zkrátka klasická babišovská show: hodně křiku, málo obsahu a na konci účet, který stejně zaplatí někdo jiný. Pokud si někdo myslel, že se v Bruselu něco změní, hluboce se mýlil. Jediné, co se změnilo, je hladina hluku v jednacím sále. Andrej ukázal, že umí vletět do místnosti, urazit polovinu přítomných a pak se tvářit jako vítěz.
A to je v dnešní době asi ta nejdůležitější kvalifikace pro úspěšného populistu.
Závěrem nezbývá než konstatovat, že tento výlet do srdce Evropy splnil svůj účel – Babiš se vyvětral, média mají o čem psát a my ostatní můžeme jen tiše doufat, že příště si s sebou vezme i mapu reality. Do té doby nám nezbývá než sledovat jeho další kroky a doufat, že Thomas Paukner bude mít stále dostatek inspirace pro své další trefné postřehy, protože v tomto politickém divadle je satira jedinou obranou proti úplnému zešílení.