Babiš chtěl čistou vládu bez rušení, teď má Okamuru, Motoristy, Klause a prezidenta Pavla, který zatím hledá brzdu i mapu.
Tématu se dnes věnuje Reflex.cz, a redakce satirického magazínu FaktHusty.cz samozřejmě nemohla zůstat pozadu. Celé to vypadá jako scénář politického sitcomu, kde hlavní hrdina Andrej Babiš zjišťuje, že jednobarevná vláda zůstane jen snem – a že ve skutečnosti mu do postele vlezli Okamura, Motoristi a duch Václava Klause.
Volby sice vyhrál, ale jen tak napůl. Místo klidu a samovlády dostal mix, který mu může kdykoli vybouchnout pod rukama. A zatímco prezident Pavel drží poker face, Babiš se probouzí v realitě, kde jeho většina 108 hlasů visí na lidech, kteří už si rozdělují ministerstva, aniž by se ho ptali.
Vláda tří kohoutů a jednoho ega
Všechno začalo jako sen o vládě odborníků. Dnes se z toho stává spíš vláda tří kohoutů, co se nevejdou na jedno hnojiště. SPD chce obranu, Motoristi životní prostředí a zahraničí, a Babiš? Ten chce hlavně přežít. A pokud možno bez pout u městského soudu.
Koalice ANO, SPD a Motoristů má teoreticky pohodlnou většinu. Prakticky ale připomíná cirkus, kde každý tahá jiným směrem.
V zákulisí mezitím stojí Václav Klaus, který tahá za nitky a šeptá svým chráněncům Macinkovi a Turkovi: „Jen ať si myslí, že to řídí on.“
Babiš v pasti vlastních spojenců
Podle zákulisních zpráv se Babiš ocitl ve složité situaci. SPD i Motoristi totiž vědí, že je vydíratelný – stačí mu připomenout hrozící soud kvůli Čapímu hnízdu. Odvolací soud rozhodl, že případ se musí znovu otevřít. A vláda, kterou by vedl odsouzený premiér, by byla na mezinárodní scéně něco mezi skandálem a groteskou.
Okamura i Macinka to dobře ví. A tak si mohou diktovat podmínky. Chtějí resorty, vliv i prostor v médiích. Babišovo „vítězství“ se tak mění v realitu, kde musí platit vstupné za každý krok dopředu. Vítěz voleb s tváří poraženého – tak vypadá politická ekonomie roku 2025. Tomio Okamura se netají tím, že chce ministerstvo obrany. Představa, že by v čele armády stál politik, který pochybuje o NATO, zní jako aprílový vtip – jenže říjen bývá letos dlouhý. Z jeho plánů jde cítit touha přepsat českou zahraniční politiku směrem k Rusku a Orbánovi. Babiš přitom v těchto otázkách často kývá tak ochotně, že by mu i metronom záviděl. Motoristi se hlásí o resort životního prostředí – prý proto, že vědí, jak čistit emise. Jen není jasné, zda ty politické, nebo výfukové. Filip Turek si brousí zuby na zahraničí, Jan Zahradil se z ODS přesunul k nim a už plánuje „novou vizi Evropy po maďarsku“. Všichni tři se usmívají tak spokojeně, až by se mohlo zdát, že už sedí ve Strakovce.
Klaus jako nový Zeman – jen s aktivním slovníkem
A nad tím vším se vznáší Václav Klaus, ideový guru Motoristů. Ten by nejraději zopakoval zemanovskou éru, kdy prezident z Hradu tahal za nitky a premiér se tvářil, že o ničem neví. Klaus už začal své mediální turné a netají se tím, že ideální vládou je ANO s Motoristy.
Kdo by to byl řekl, že po letech slov o „prohnilém Západu“ a „zeleném šílenství“ bude Klaus znovu ovlivňovat domácí politiku? Možná neoficiálně, ale o to efektivněji. Jeho vliv přes Macinku a Turka je víc než zřejmý. A pokud Babiš říká, že „není ničí loutka“, pak jen proto, že šňůrky se přestaly plést viditelně.
Na tahu je prezident Pavel – a celá Evropa sleduje
Do této situace teď vstupuje prezident Petr Pavel. Ten musí rozhodnout, jestli svěří vládu muži, který je trestně stíhaný, vlastní obří holding a zároveň by chtěl řídit stát. Mezitím soudy potvrzují střet zájmů, zatímco Babiš mluví o „politickém procesu“.
Podle právníků zůstává jediná možnost, jak střet vyřešit: úplně se zbavit Agrofertu. Všechno ostatní jsou polovičatá gesta. Zatím to ale nevypadá, že by se svého impéria chtěl vzdát. Proč taky, když z něj čerpá energii, dotace i sebevědomí.
Mezinárodní reputace na hraně
Bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nedávno připomněl, že jmenování obžalovaného premiérem by bylo mezinárodní kuriozitou. A že prezident by měl vybírat tak, aby se Česká republika nestala ostudou v Evropě. Jenže politická logika Babišova tábora říká něco jiného – kdo křičí „účelovka“, ten má pravdu. Západní média varují před tím, že by Česko mohlo skončit po boku Orbána a Fica. Ruské noviny naopak jásají, že se z Prahy stává nový „vstřícný partner“. Jaký paradox: ti, kteří kdysi varovali před Východem, dnes tam směřují na otočku.
Prezident Pavel zatím mlčí. Možná přemýšlí, jestli má tahle země vůbec ruční brzdu. Nebo jestli už se jedná o volný sjezd bez airbagu.
Klaus: architekt rozkradené pohádky jménem Československo
A pak je tu Václav Klaus – muž, který se v devadesátkách pasoval do role ekonomického spasitele a místo toho zrežíroval největší rozprodej století. Privatizace, kupony, akcie, podniky za korunu, státní majetek mizící jak pálenka na vesnické svatbě. Všichni tehdy slyšeli slova o „trhu bez přívlastků“. Jen málokdo pochopil, že ten trh bude hlavně bez brzd, bez morálky a nakonec i bez zbytku fabrik. Z kdysi soběstačného Československa se během pár let stal polotovar na export, země, která prodala vše kromě kyslíku – a i ten už je zpoplatněný formou poplatků za energie. A zatímco lidé tehdy věřili, že svoboda znamená lepší život, Klausův model „neviditelné ruky trhu“ jim nenápadně sáhl do kapsy. Kdo měl informace, vydělal miliardy. Kdo měl jen víru, dostal pětistovku za kupon. V roce 2025 je výsledek vidět i bez lupy. Česká republika je zadlužená až po uši, z kdysi prosperující ekonomiky zbyly korporátní přívěsky a montovny, mladí odcházejí a starší počítají, jestli jim po složenkách zbude na máslo. Ale pan profesor Klaus, otec všech neoliberálních zázraků, má pořád plné ruce sebevědomí – a mikrofonu.
Národ ovcí, který se pořád diví, že ho pasou
Největší paradox? Tento muž, který ekonomicky rozložil stát, se stal prezidentem. Místo odpovědnosti dostal medaili a hradní kancelář. Dnes s vážnou tváří komentuje politiku, jako by v ní nikdy neseděl. Kázat o národní suverenitě, když právě jeho vlády přivedly stát do rukou zahraničních investorů, chce buď nadlidskou drzost, nebo absenci sebereflexe.
A lidé? Ti mezitím sledují reprízu stejného seriálu. Každý díl začíná stejně: někdo krade, někdo mluví o národu, a někdo tomu tleská. Klaus, Babiš, Okamura – různé generace, stejný příběh. A český volič? Trpělivý, tichý, poslušný.
Otázka, která zůstává viset ve vzduchu, je prostá: jak dlouho ještě bude český národ hrát roli tupého stáda, které se nechá vést z ohrady do ohrady a vždy věří, že tentokrát to bude jiné? Možná je to genetika, možná zvyk. Nebo jen výsledek tří dekád, kdy se z občanů stali zákazníci, z politiků obchodníci a z pravdy komodita.
A tak zatímco Klaus dál rozdává svá moudra, Babiš skládá koalici a Pavel přemýšlí, jak z toho udělat aspoň pocit demokracie, národ se dívá, přikyvuje a volá: „Hlavně klid, ať máme aspoň slevu na rohlíky.“