Schillerová věří, že jedině ona může porazit Fialu – jenže naslouchat vlastnímu projevu je jako čekat na slib, co přijde… možná.
Alena Schillerová, lídryně ANO v Jihomoravském kraji, získává body sebevědomím: „Jsem ten člověk, který Fialu porazí.“ Jenže když se zaposloucháte do její rétoriky, přijde pocit, že její kampaň je jako představení v pull-up stanu: trocha naděje, špetka optimismu a očekávání, že uvidíte zázrak. Krajina pod tím? Jen trochu pěkných sloganů a kup slibů bez adresy.
Schillerová chce porazit Fialu. Ale její kampaň připomíná kabaret bez scénáře
„Jsem ten člověk, který Fialu porazí,“ prohlásila Alena Schillerová s takovou jistotou, že by jí člověk skoro zatleskal. Jenže její rétorika působí jako představení v nafukovacím stanu, kde se místo programu rozdávají konfety. Sebevědomí jí nechybí, ale obsah? Ten se schovává za kulisami. Když se zaposloucháte do jejích slov, máte pocit, že čekáte na vlak, který má zpoždění, ale nikdo neví, jestli vůbec existuje. Její kampaň je jako playlist bez hitu – slibuje budoucnost, ale zatím neumí ani naplánovat středeční oběd.
Voličům nabízí naději, ale bez mapy, bez kompasu, bez cíle. A přesto se tváří, že ví přesně, kam jede. Jenže když se zeptáte na konkrétní zastávky, odpovědí je ticho.
Kampaň bez kalkulačky, zato s intuicí
Schillerová tvrdí, že nevede žádná jednání, jen kampaň. „Chceme vyhrát tak drtivě, že bez nás vládu nebude možné sestavit,“ říká s úsměvem, který by se hodil spíš do reklamy na zubní pastu než do politické debaty. Jenže fakta chybí, čísla se ztratila a kalkulačka zřejmě skončila v exilu. V ANO se totiž nepočítá – tam se věří. Čísla jsou jen pro ty, co nevěří intuici. Program připomíná vegetariána v hospodě, co si objednává biftek a tvrdí, že je to tofu. Naděje se tu měří na decibely, ale plán, jak ji naplnit, zůstává v mlze. Je to jako obraz, který má být mistrovským dílem, ale autor zapomněl, že maluje na ubrousek. Volič se mezitím zmítá mezi nadějí a obavou, že z kampaně zůstane jen plakát bez háčku reality.
Program ANO je směs obecných plánů, které se tváří jako strategie, ale ve skutečnosti jsou to jen hesla bez obsahu.
Nechceme vystoupit z NATO, ale zároveň brojíme proti „zelenému šílenství“. To je jako chtít být ekologický, ale jezdit tankem. Voličům se nabízí labyrint bez východu, kde se každá cesta tváří jako správná, ale žádná nevede k cíli. A když se zeptáte na konkrétní kroky, dostanete odpověď, že všechno se vyřeší po volbách. Jenže po volbách už bývá pozdě.
Kritika bez receptu, chleba bez pomazánky
Schillerová se staví jako odpůrkyně evropské byrokracie. Tvrdí, že je třeba ji omezit, zjednodušit, zefektivnit. Jenže když se zeptáte, co konkrétně by chtěla změnit, odpovědí je mlčení. Je to jako tvrdit, že chleba je základ, ale nikdy neříct, co na něj chcete namazat. Kritika bez receptu, slova bez obsahu. „Možná nebudeme potřebovat žádné koaliční partnery, protože vyhrajeme drtivě,“ dodává s úsměvem, který by se dal vytesat do mramoru. To je sázka pro optimisty… nebo pro politiky, co si myslí, že Excel je jméno nového parfému.
Volič se mezitím snaží pochopit, co vlastně ANO nabízí. A když to konečně zjistí, zjistí zároveň, že to není k dispozici.
Evropská kritika se stává mantrou, která se opakuje bez konkrétního obsahu. Schillerová mluví o byrokracii, ale nikdy neřekne, jak ji chce omezit. Mluví o suverenitě, ale nikdy neřekne, co to znamená. Její slova zní jako melodie, ale politická realita nezná playback. Publikum čeká, jestli hudba zazní, nebo zůstane ve zkušebně. A zatímco se čeká, sliby se množí, ale konkrétní kroky chybí.
Volič jako divák, ne rozhodčí
Schillerová slibuje budoucnost, ale zatím neumí ani naplánovat přítomnost. Její slova jsou jako trailer na film, který se nikdy nenatočí. Volič se stává divákem, který sleduje představení, ale nemá možnost zasáhnout do děje. Politická realita se mění v kabaret, kde se místo programu rozdávají sliby. A když se zeptáte na konkrétní opatření, dostanete odpověď, že všechno se vyřeší po volbách. Jenže po volbách už bývá pozdě. Kampaň ANO se tváří jako revoluce, ale ve skutečnosti je to jen recyklace starých slibů. Nové tváře, staré fráze, stejný scénář. Volič se snaží najít smysl, ale místo toho nachází jen slogany. A když se konečně rozhodne, zjistí, že všechno bylo jen marketing. Politika se mění v reklamu, kde se místo obsahu prodává image. A Schillerová? Ta se tváří, že má odpovědi na všechno. Jenže když se zeptáte, zjistíte, že odpovědi jsou jen další otázky.
Když vítězství znamená vládu billboardů
Až bude Schillerová premiérkou, možná konečně zjistíme, co znamená „drtivé vítězství“. Třeba že vláda bude složená výhradně z billboardů, které se samy jmenují ministři. V zemi, kde se sliby tisknou rychleji než zákony, by to vlastně dávalo smysl.
Všechno bude krásně vyfocené, barevné, optimistické – jen ten obsah bude muset počkat. Ale kdo by se tím trápil, když máme přece intuici. Volby se blíží, sliby se množí a realita? Ta si zatím balí kufry.
Schillerová se stává symbolem kampaně, která slibuje všechno, ale neříká nic. Její slova jsou jako bubliny – krásné na pohled, ale prázdné uvnitř. Volič se snaží najít smysl, ale místo toho nachází jen marketing. A když se konečně rozhodne, zjistí, že všechno bylo jen reklama. Politika se mění v show, kde se místo programu prodává image. A Schillerová? Ta se tváří, že má odpovědi na všechno. Jenže když se zeptáte, zjistíte, že odpovědi jsou jen další otázky.
Volič se stává divákem, který sleduje představení, ale nemá možnost zasáhnout do děje. Politická realita se mění v kabaret, kde se místo programu rozdávají sliby. A když se zeptáte na konkrétní opatření, dostanete odpověď, že všechno se vyřeší po volbách. Jenže po volbách už bývá pozdě. A tak se kampaň mění v divadlo, kde se místo politiky hraje na emoce. A Schillerová? Ta je hlavní hvězdou, která slibuje všechno, ale neříká nic.