Andrej si odložil Agrofert do krabice od bot, kterou ale stále nosí v podpaží. Brusel mu to teď spočítal i s úroky a český rozpočet jen tiše pláče.
Naši investigativní „přátelé“ ze serveru Ekonomickydenik.cz se opět rozhodli šťourat v hromadě hnoje, kterou si Andrej Babiš tak pečlivě navršil kolem svého holdingu. Zatímco ostatní novináři už možná rezignovali na nekonečné vysvětlování pojmu „ovládající osoba“, tito borci se do toho obuli s vervou detektiva, který našel otisky prstů na místě činu, i když pachatel tvrdí, že tou dobou byl na dovolené v Čapím hnízdě. Podle dalších interních zdrojů a právních analýz je jasné, že celá ta hra na „já nic, já muzikant“ má trhliny větší než rozpočet po slevách na jízdné.
Celá tato tragikomedie začala v momentě, kdy si Andrej uvědomil, že sedět na dvou židlích – ministerské a té v Agrofertu – vypadá trochu blbě i na české poměry. Tak vymyslel geniální plán: svěřenské fondy. Je to taková kouzelná skříň, kam zavřete firmu, klíč dáte manželce a právníkům, ale dírkou se pořád díváte dovnitř a občas do ní hodíte lístek s instrukcemi, co se má zítra vařit k obědu.
Evropská komise však pro tento druh českého humoru nemá pochopení.
Její auditoři, kteří pravděpodobně postrádají smysl pro „tradiční rodinné hodnoty“ v podání holdingu, suše konstatovali, že Andrej má na své impérium stále takový vliv, že by mohl z fleku dirigovat i filharmonii, kdyby v ní hrály traktory a pekárny. Střet zájmů je zde zkrátka tak evidentní, že by ho nepřehlédl ani slepý krtkař na řepkovém poli.
Jak se stát miliardářem v důchodu a přitom dál řídit firmu přes vzkazy
Podstatou celého problému je fakt, že AB je zakladatelem i obmyšleným těchto fondů. To v překladu do lidštiny znamená, že sice tvrdí, že mu to nepatří, ale veškerý zisk se nakonec sbalí a doputuje k němu do peněženky. Je to jako kdybyste řekli, že nejste majitelem auta, jen v něm jezdíte, tankujete do něj za cizí a až ho prodáte, peníze půjdou vám. Ale papírově je to auto souseda, který vás má moc rád. Ministerstvo pro místní rozvoj se v této věci kroutilo jako žížala na pánvi. Úředníci se snažili vysvětlit, že vše je v naprostém pořádku a že český zákon o střetu zájmů je vlastně taková doporučující literatura pro skauty. Jenže Brusel není skautský oddíl a jejich pravidla o ochraně finančních zájmů Unie jsou neúprosná jako ranní kocovina po levném krabicovém víně.
Finanční dopady jsou pro českého daňového poplatníka naprosto „úžasné“.
Kvůli tomu, že se někdo nedokázal rozloučit se svým byznysem, se musely vracet miliony, které mohly skončit někde jinde. Třeba v opravách silnic, po kterých ty Agrofertí kamiony jezdí. Ale ne, my raději budeme dotovat inovativní linky na toustový chleba, který je tak revoluční, že se bez dotace prostě neupeče.
Právní bitva o to kdo vlastně tahá za nitky v drahém obleku
Soudní dvůr Evropské unie v tom má jasno. Definice „ovládající osoby“ není o tom, co máte napsané na vizitce, ale o tom, kdo má skutečnou moc. A pokud můžete odvolat radu správců fondů rychleji, než stihnete říct „všeci kradnú“, pak jste to prostě vy. Žádné právní kličky ani složité struktury přes Kypr nebo Lucembursko na tom nic nezmění, i když se o to právníci snažili s pílí včeliček na pervitinu. Zajímavé je sledovat tu názorovou ekvilibristiku. Zatímco v Bruselu si ťukají na čelo, u nás se stále vedou debaty o tom, zda je střet zájmů „subjektivní pocit“ nebo tvrdá realita. Pro české kontrolní orgány to byl dlouho neřešitelný rébus, asi jako složit Rubikovu kostku v rukavicích a poslepu. Nakonec ale i jim došlo, že penězovody prostě neobelžou. Auditoři se zaměřili i na to, jakým způsobem jsou peníze z fondů distribuovány. Zjistili, že systém je nastaven tak, aby konečný prospěch měl vždy ten jeden vyvolený. Je to fascinující ukázka toho, jak lze ohýbat právo až do bodu, kdy z něj vznikne preclík. Jenže tenhle preclík nám všem začíná trochu ležet v žaludku a pachuť dotací je cítit v každém soustu.
Když se fondy změní v past na evropské dotace pro vyvolené
Celá sága ukazuje na hluboký problém v chápání politické kultury. Zatímco v civilizovaných zemích politik při sebemenším podezření ze střetu zájmů odstupuje, u nás se raději přepíše zákon nebo se zřídí fond. Je to takový národní sport – najít díru v systému a pak se divit, že do té díry spadneme všichni i s celým státním rozpočtem.
Fondy měly být štítem, ale staly se terčem. Místo toho, aby majetek izoloval od politiky, stal se z nich přímý důkaz toho, jak úzké je spojení mezi státní kasou a soukromým podnikáním. Je to jako byste si dali kozla zahradníkem a pak se hrozně divili, že ta kapusta nějak mizí a kozel má podezřele zelenou bradu.
A co na to Andrej? Ten se dál tváří jako oběť spiknutí všech, od marťanů až po bruselské úředníky. Jeho rétorika o tzv. komediální „účelovce“ a „kampani“ už sice trochu nudí, ale stále má své publikum. Nicméně fakta ze zpráv, o kterých píše Ekonomický deník, mluví jasně: střet zájmů není názor, je to stav, který nás všechny stojí peníze a mezinárodní ostudu.
Závěrem lze říct, že tato kauza je jako nekonečný seriál. Každá série přinese nové odhalení, nové potvrzení toho, co všichni vědí, a nové pokusy o to, jak se vyhnout odpovědnosti. Ale i ten nejdelší seriál jednou skončí.
Otázkou zůstává, jestli v závěrečných titulcích bude hrát veselá hudba, nebo nám zbydou jen oči pro pláč nad promarněnými miliardami.
Použité zdroje: Ekonomickydenik.cz
