Místo jasné odpovědi slyšíme, že nejde o rohlík. Ale o co tedy jde? O záhadu, ticho a politickou gymnastiku v přímém přenosu.
Dnes se tématu věnují i Novinky.cz, náš nejoblíbenější zpravodajský portál, a není divu – takový materiál si říká o pořádnou dávku satiry, protože kouzelník Babiš opět ukazuje, jak po česku obcházet pravidla a vyklouznout ze všeho s lehkostí politického iluzionisty.
Když Andrej Babiš prohlásil, že řešení jeho střetu zájmů není „prodej rohlíku“, působilo to dojmem, jako by mezi řádky dodal, že občané vlastně nemají šanci pochopit nic tak sofistikovaného, jako je odpověď na jednoduchou otázku: co konkrétně hodlá udělat. Rohlík je prý zkrátka příliš obyčejné přirovnání pro tak významnou situaci.
Místo jasného sdělení tak přichází další díl nekonečného seriálu politické mlhy. Zákon? Povinnost? Termíny? Ano, to existuje, ale kdo by se zdržoval něčím tak banálním, když lze odpovědi odkládat s elegancí magického triku.
Mlčení jako strategie
Běžný občan by očekával, že když politik čelí střetu zájmů, vysvětlí své kroky napřímo. Jenže zde se místo konkrétních plánů servírují metafory, vyhýbavé věty a drobné jazykové tanečky připomínající lekci z politické rétoriky pro pokročilé. Obyvatelům tak nezbývá nic jiného než hádat, zda se skutečně něco chystá – nebo zda jde jen o další kolo odkládací hry.
Do toho všeho přichází ujišťování, že vše je dávno připravené a hotové, jen se to nesmí říct nahlas. Jako by řešení střetu zájmů bylo tajný projekt chráněný trezorem. Napětí roste, čas běží a divák se nemůže zbavit dojmu, že scénář píše někdo, kdo si velmi potrpí na dramatické pauzy.
Problém, který se tváří, že není problém
Zvláštní atmosféru dokresluje i fakt, že se všichni tváří, jako by šlo o obyčejnou drobnost. Jenže střet zájmů není rozbitý rohlík na pultu, který někdo zamete pod koberec. Je to téma, které má dopad na zemi, finance, důvěru i politickou kulturu. A přesto působí, jako by šlo jen o další položku na seznamu: „vyřídit někdy později“.
Všechno navíc doplňuje tón, že veřejnost příliš řeší něco, co řešit vlastně nemusí. A právě v tom je ta ironie. Když chybí odpovědi, vznikají otázky. Když chybí činy, vznikají spekulace. A když chybí vůle, vzniká ticho, které je slyšet až příliš hlasitě.
A tak občané sledují další díl rohlíkového dramatu, ve kterém rohlík není rohlík, problém není problém a odpověď není odpověď. Zato nejistota je naprosto skutečná.
A kdo ví – možná jediné, co se nakonec vyřeší rychle, bude to, že si lidé zvyknou, že jednoduché otázky v české politice mají ty nejsložitější konce.
K zamyšlení
A nakonec člověka napadne nepříjemná otázka: proč místo toho, aby prezident Pavel při setkání s tak mediálně „proslulým“ politickým hráčem raději zavřel dveře na petlici, se spíš zdá, že mu jednou ty samé dveře otevře až do Strakovy akademie? Je zvláštní sledovat, jak postava, kolem které se už roky točí víc afér, sporů a veřejných podezření než kolem průměrné telenovely, dokáže pokaždé z celé situace vycouvat s úsměvem, nadhledem a nenapodobitelným rétorickým šarmem. A člověk si pak říká, že jestli se někdy bude učit na školách předmět „Jak přežít politické zemětřesení a ještě u toho vypadat nezdolně“, jeho jméno tam patrně bude tučným písmem v úplně první kapitole. Satira nebo realita? To už si musí domyslet každý sám.