Kdyby se porážky hodnotily jako umělecký výkon, Jana Bobošíková by už dávno měla státní vyznamenání. Její volební série? Nekonečný maraton beze startu i cíle.
Na české politické scéně je mnoho fenoménů, ale jen jeden z nich vydržel neúspěch tak dlouho, že se stal tradicí. Jana Bobošíková, jak píše náš oblíbený zpravodajský portál Novinky.cz žena, která kdysi usedla v Evropském parlamentu, a od té doby střídá volební bitvy s přesností švýcarských hodin, patří mezi politické ikony vytrvalosti. Zatímco jiní po porážce mizí v ústraní, ona s úsměvem zvedá prapor další kandidatury. Každé čtyři roky se vrací jako jistota – jako letní bouřky nebo dopravní kolony o prázdninách. Její přístup k volbám není o vítězství, ale o účasti, o rituálu, který připomíná, že politiku lze dělat i s nulovým výsledkem, pokud máte dost energie a odvahy znovu zvednout telefon a zavolat volební komisi.
Bobošíková se během let proměnila z političky v kulturní úkaz. Kdysi možná snila o vítězství, dnes reprezentuje cosi mnohem hlubšího – víru, že i neúspěch má své publikum. Každá její kandidatura přináší nostalgickou připomínku časů, kdy jména jako Klaus, Paroubek či Topolánek určovala směr země. Ona zůstává jako kronikářka politických zklamání, jako důkaz, že i když se svět mění, jisté věci přetrvávají. Její přítomnost na kandidátkách je jako vánoční reklama na colu – každý ji zná, nikdo ji nepotřebuje, ale bez ní by to prostě nebylo ono.
Na rozdíl od většiny politiků se Bobošíková nikdy neschovávala za velká hesla o reformách.
Její slogan by mohl znít: „Zúčastnit se je víc než vyhrát.“ A zatímco jiní se snaží vysvětlit svým voličům, proč selhali, ona to dělat nemusí – její voliči přesně vědí, že úspěch není součástí nabídky. Tím paradoxně získává zvláštní autenticitu. V zemi, kde se na voliče často lže, je upřímnost o vlastním neúspěchu vzácná ctnost.
Kandidatura jako umění přežití
Každý volební cyklus přináší nový politický příběh, ale jeden zůstává neměnný – návrat Jany Bobošíkové. Zatímco mladí politici přicházejí a odcházejí, ona přepisuje definici vytrvalosti. Její jméno se objevuje v tolika volebních seznamech, že by si zasloužila vlastní archivní sekci na ministerstvu vnitra. Každá její kandidatura funguje jako národní připomínka: volby se blíží, čas vyvěsit plakáty. A i když ví, že výsledek bude mít stejný průběh jako český hokejový tým ve čtvrtfinále, jde do toho znovu. Není to rezignace – je to filozofie.
Za posledních dvacet let vystřídala víc politických stran než průměrný student vysokých škol oborů.
Od Suverenity přes Blok až po Volný blok – všechny spojovalo jedno: zhasnuly dřív, než se voliči naučili jejich název. Pro mnohé by to bylo varování, pro Bobošíkovou znamení, že musí pokračovat. Vždyť každá prohra je potvrzením autenticity, důkazem, že se nenechala zkorumpovat úspěchem.
Její politická energie působí až zenově. Nikdy se nenechá odradit. Tam, kde jiní vidí dno, ona vidí nový začátek. Tam, kde ostatní rezignují, ona tiskne nové letáky. Je to nekonečný cyklus návratů a pádů, který se stal součástí národního koloritu. Když se objeví na kandidátce, víme, že demokracie žije – protože pořád existuje někdo, kdo to myslí smrtelně vážně, i když výsledek je komediální.
Prezidentské drama aneb Královna neúspěchu vstupuje na Hrad
Zlatou kapitolou její kariéry zůstává prezidentská kandidatura z roku 2008. Když tehdy přijala nominaci od KSČM, málokdo věděl, jestli jde o pokus o sjednocení levice, nebo o nejodvážnější žert v dějinách české politiky. V přímém přenosu sledovala celá země, jak se s vervou pouští do klání, které skončilo dřív, než vůbec začalo. Její slavnostní rozhodnutí kandidaturu stáhnout ještě před hlasováním bylo aktem takového politického minimalismu, že by si zasloužil místo v učebnicích strategie. Dokázala prohrát dřív, než ji vůbec někdo stihl porazit. Když o pět let později zkusila hrad znovu, tentokrát s podporou své strany Suverenita, doprovázely ji právní tahanice o platnost podpisů. Všichni čekali, jestli se stane zázrak, ale místo něj se opakovala rutina: chaos, mediální pozornost, a pak ticho. Přesto i z tohoto fiaska vytěžila maximum – mohla se stylizovat do role pronásledované idealistky, kterou systém odmítá přijmout. Bobošíková tak vytvořila unikátní žánr politického mučednictví bez obětí, kde hlavní postava padá z vlastního rozhodnutí a přesto se vždy postaví znovu. Její vztah s volebními výsledky připomíná staré manželství – plné zklamání, ale neoddělitelné. Každý další pokus je jako návrat do známého příběhu, který známe nazpaměť, ale stejně ho chceme vidět znovu. A čím víc se jí nedaří, tím víc ji média milují. Zatímco jiní musí skandály vyvolávat, ona je přitahuje přirozeně – prostou existencí.
Politický chameleon s talentem na zánik
Když sledujeme její cestu napříč stranami, připomíná to barevný kaleidoskop, který se po každém otočení rozpadne a složí znovu. Suverenita, Volný blok, nové aliance, zaniklé iniciativy – všechno má společného jmenovatele: konec pod pěti procenty. A přesto se nevzdává. Každý politický subjekt, který s ní spolupracuje, věří, že právě on bude ten, kdo prolomí kletbu. A pokaždé se mýlí.
Její přítomnost na kandidátce má efekt zlaté ruky obráceně – dotkne se kampaně a ta zmizí.
Někdo by řekl, že to je smůla. Jiní v tom vidí umění. V zemi, kde všichni chtějí vyhrát, je Bobošíková jediná, kdo dokázal z proher udělat značku. Dokonce i jediný úspěch – zvolení do Evropského parlamentu v roce 2004 – rychle napravila tím, že další období už neobhájila. Tím udržela čistotu svého profilu – žádné kompromisy s úspěchem.
Lekce vytrvalosti pro generace
Kdyby někdy napsala knihu, nejmenovala by se „Jak vyhrát volby“, ale „Jak prohrávat s grácií“.
Bobošíková totiž ukazuje, že porážka nemusí být konec, ale styl. A že politický život lze prodlužovat nekonečným opakováním stejné chyby – pokud ji děláte s dostatečným odhodláním.
Každý její návrat je připomínkou, že demokracie stojí na odvaze zúčastnit se. I kdyby vás nikdo nechtěl. Každý plakát, každé jméno na kandidátce, každý televizní rozhovor je drobným vítězstvím nad zapomněním. Zatímco jiní bývalí politici bojují o místo v dozorčích radách, ona bojuje o místo v historii – a daří se jí to s každou další ztrátou volebního kaučuku.
Bobošíková tak přerostla politiku. Stala se metaforou. Dokladem toho, že i když nic nevyhrajete, můžete vytrvat déle než většina vítězů. Její kariéra je jako reality show, která se nikdy nezruší, protože publikum by bez ní nevědělo, co sledovat.
Závěrečný potlesk pro královnu neúspěchu
S každými novými volbami přichází stará jistota: někde na kandidátce opět svítí její jméno. A i když výsledek všichni známe dopředu, její účast nás uklidňuje. Politika je totiž nepředvídatelná – kromě Jany Bobošíkové. Ta je stálá, pevná a nezlomná.
A možná právě proto si zaslouží uznání. Ne za vítězství, ale za to, že nikdy nepřestala hrát. V době, kdy politici mění názory častěji než ponožky, ona zůstává věrná jediné věci: vlastní neúspěšnosti. A to je výkon, který si zaslouží respekt. Protože ne každý dokáže tolikrát prohrát – a přesto se vrátit s úsměvem.