Betonový gigant pro vyvolené padl, aby uvolnil místo soukromí miliardáře. Unikátní architektura zmizela pod nánosy demoliční suti a politické minulosti.
O osudu této ikonické stavby, která kdysi dominovala dejvickému horizontu, podrobně informoval server magazin.aktualne.cz, jenž s odkazem na své zdroje zmapoval fascinující historii i smutný konec hotelu. Tato budova nebyla jen hromadou panelů, ale symbolem určité éry, která se po desetiletích střetla s neúprosnou realitou dravého kapitalismu.
Hotel Praha se tyčil nad městem jako připomínka dob, kdy se o luxusu rozhodovalo v nejvyšších patrech komunistické strany. Nebyl to však jen dům pro funkcionáře, ale technologický unikát, který v mnoha ohledech předběhl svou dobu. Interiéry zdobila díla mistrů jako Libenský či Brychtová, což z něj dělalo galerii moderního sklářství.
Když se z národní pýchy stane nepotřebná zátěž
Ironií osudu zůstává, že to, co bylo kdysi budováno jako nedobytná pevnost pro elity, nakonec podlehlo rozhodnutí jediného majitele. Satira dějin se zde projevila v plné síle – dům postavený pro komunistické špičky skončil v rukou nejbohatšího Čecha, který pro něj měl úplně jiné plány než ubytovávání hostů. Veřejnost se tehdy rozdělila na dva nesmiřitelné tábory, z nichž jeden plakal nad ztrátou unikátního brutalismu a druhý tleskal odstranění ošklivého pomníku normalizace. Odborníci marně poukazovali na to, že hotel byl navržen na míru terénu a jeho terasovitá konstrukce byla ve světovém měřítku výjimečná. Pravdou však zůstává, že provoz takového kolosu byl ekonomickou noční můrou, kterou málokdo chtěl financovat. Gigantické chodby, které pamatovaly kroky Leonida Brežněva, prostě nedokázaly držet krok s moderními nároky na efektivní hotelový byznys. Místo turistů se v nich nakonec proháněl jen prach a ozvěna zašlé slávy.
Miliardářské hrábě a konec uměleckých skvostů v Dejvicích
Když bagry zakously své ocelové čelisti do skeletu budovy, nekončila jen jedna kapitola architektury, ale i éra, kdy stát investoval do megalomanských projektů bez ohledu na cenu. Mnohé umělecké artefakty, které tvořily duši objektu, sice byly zachráněny, ale bez původního kontextu ztratily svou magii.
Diskuze o tom, zda šlo o kulturní barbarství, nebo logické vyčištění prostoru, neutichají ani roky po demolici. Je fascinující sledovat, jak snadno lze vymazat z mapy objekt, který měl ambici přetrvat staletí, jen proto, že se nehodí do konceptu soukromého parku. Pozemky pod hotelem měly totiž mnohem vyšší hodnotu než stavba samotná, což je v našich končinách klasický příběh. Architektonická hodnota musela ustoupit pragmatismu, který v dnešním světě nezná bratra a už vůbec ne historický sentiment. Zatímco zastánci zachování stavby argumentovali nenahraditelností interiérových prvků, odpůrci viděli jen obludný symbol útlaku. Pravda je jako vždy někde uprostřed – v kvalitě řemeslného zpracování, která se dnes už jen těžko hledá.
Hotel Praha tak zůstane už jen v archivech a na fotografiích jako memento doby, která si potrpěla na okázalost v betonu. Jeho příběh je dokonalou ilustrací toho, jak pomíjivá může být sláva staveb, které jsou příliš těsně spjaty s ideologií své doby.
Kritici demolice dodnes připomínají, že se jednalo o jednu z nejnákladnějších staveb své éry, na které se nešetřilo absolutně ničím. Materiály dovážené ze západu i nejlepší domácí zdroje vytvořily celek, který byl paradoxně kvalitnější než mnoho dnešních novostaveb. Nic z toho však nepomohlo v okamžiku, kdy padlo definitivní rozhodnutí o odstranění této „jizvy“ na tváři Hanspaulky. Bagry se nezastavily před ničím a postupně rozebíraly to, co stovky dělníků a umělců léta budovaly s pocitem výjimečnosti.
Dnes se na místě, kde kdysi parkovaly černé vládní limuzíny, zelená tráva a panuje tam klid, který je v přímém kontrastu s bouřlivou minulostí lokality. Je to ticho po bitvě, kterou architektura prohrála s kapitálem.
Někdo by mohl namítnout, že Praha 6 tímto zásahem prokoukla, jiný zase, že ztratila kus své identity. Investigativní pohled na věc naznačuje, že v pozadí nešlo o estetiku, ale o čistou moc a kontrolu nad územím.
Zůstává tedy jen otázka, co po nás zbude pro příští generace, když tak snadno likvidujeme to, co bylo vytvořeno s řemeslnou poctivostí. Možná jen ty zahrady a vzpomínky na lustry, které svítily vyvoleným, zatímco zbytek národa stál fronty na banány.
Hořká pachuť zániku hotelu Praha nevyprchá ani po letech, protože jde o precedens, jakým způsobem nakládáme s moderním dědictvím. Satirický úšklebek historie nám připomíná, že nic není věčné, ani betonový luxus pro mocné. A tak skončil příběh jednoho z nejkontroverznějších hotelů v českých dějinách, který doplatil na svou velikost i původ. Místo oslavy architektury se stal obětí politického vyřizování účtů a touhy po absolutním soukromí za vysokou zdí.
Použité zdroje: magazin.aktualne.cz