Když se bojíš EU, ale zároveň třídíš odpad. Senior z Vysočiny postavil obranný komplex z lahví, solárních panelů a podezření.
Pan Oldřich (72) z malé obce na Vysočině se svěřil naší redakci s tím, že už má byrokratického světa plné zuby. Říká, že sledovat zprávy je pro něj poslední roky něco mezi telenovelou a hororem: jednou EU zakáže obyčejnou žárovku, podruhé přeměřuje, jestli má okurka správný oblouk, a nakonec rozhazuje miliardy na elektrické koloběžky, na kterých si sotva uveze rohlíky. A tak si řekl dost. Místo stěžování se pustil do akce – staví si vlastní bunkr. Jenže ne klasicky z cihel nebo betonu. Oldřich totiž vsadil na domácí specialitu: PET lahve. ‚Když už nás mají zavalit tunami papírů, tak ať to aspoň trochu zrecykluju,‘ prohlásil s tím, že mu sousedi nosí materiál rychleji, než stíhá pít minerálku.
PETky jako pancéřová logika
Bunkr má tři místnosti: ložnici, sklad konzerv a místnost pro sledování Bruselu. Stěny tvoří přes 4 000 PET lahví, pečlivě slepených silikonem a vírou. „Plast je odolný. A když se to rozsvítí zevnitř, vypadá to jako disco proti globalismu,“ dodává. Vchod je chráněn poklopem z víček od jogurtů, které sbíral od roku 2003.
Technologická výbava bunkru je skromná. Wi-Fi funguje pouze tehdy, když fouká vítr na turbínu vyrobenou z větrníků z pouti. „Internet je zbraň, ale jen když se točí,“ vysvětluje. Když je bezvětří, přechází na analogový režim: čte staré výtisky časopisu Reflex a poslouchá rádio na baterky. Bruselské směrnice si tiskne jen na recyklovaný papír – z obalů od paštiky.
Bruselský radar a detektor eurodotací
V bunkru se nachází i tzv. „Bruselský radar“ – zařízení složené z antény, starého satelitu a hrnce. „Když se blíží eurokomisař, začne to pískat,“ tvrdí. Vedle radaru je detektor eurodotací – bliká, když se v okolí objeví projekt s logem EU.
„Jednou to blikalo u souseda, co si pořídil kompostér. Od té doby s ním nemluvím.“
Konzervy, karimatka a svoboda
Zásoby tvoří 300 konzerv, 12 karimatek a 1 plynový vařič.
„Když přijde invaze, budu připraven. A když ne, aspoň mám klid,“ říká. V bunkru se dá přežít až 6 měsíců – pokud se člověk smíří s tím, že káva je jen instantní a sprcha je hadice napojená na sud. Hygiena je relativní, ale svoboda absolutní.
Když se třídění stane ideologií
Pan Oldřich třídí odpad s takovou vervou, že by mu záviděl i ekologický aktivista. PETky, sklo, papír – vše má své místo. „EU chce, abych třídil. Tak třídím. Ale po svém,“ říká. V bunkru má i oddělený prostor pro „ideologický odpad“ – tam hází letáky politických stran, reklamy na veganské párky a účtenky z Lidlu. Obecní úřad o bunkru ví, ale neví, co s tím. „Je to na jeho pozemku, z PETek, a zatím neporušil žádnou vyhlášku,“ říká starosta. Sousedi se dělí na dva tábory: jedni obdivují jeho odhodlání, druzí se bojí, že jim jednou nabídne útočiště. „Já tam nepůjdu, dokud nezačne střílet,“ říká paní Marie z vedlejší chalupy.
Bruselská invaze zatím nepřišla
Zatímco bunkr stojí, EU mlčí.
Žádný komisař se neobjevil, žádná směrnice nezakázala PET bunkry. Pan Oldřich ale zůstává ve střehu. „Ticho je podezřelé. Možná se chystají. Možná už vědí, že jsem připraven.“ Každé ráno kontroluje radar, každou noc zapisuje teplotu v bunkru. A každou středu si dává slavnostní konzervu – jako připomínku svobody.
Když se paranoia spojí s recyklací
Bunkr z PET lahví je důkazem, že lidská tvořivost nezná hranic. Ani evropských.
Pan Oldřich vytvořil pevnost, která odolá nejen Bruselu, ale i logice. A zatímco ostatní řeší inflaci, on řeší izolaci. V rubrice „Lidé jsou divní“ je tohle plastový majstrštyk.