Politici se chlubí „TOP dálnicemi“, ale realita je spíš bojovka na D1. Známka stojí víc než vstupenka do muzea, zážitek připomíná lunapark.
České dálnice jsou fenomén. Politici o nich mluví jako o páteři státu, motoristé jako o páteři, kterou bolí při každém kilometru. Dálnice D1 se stala symbolem národa: všichni ji znají, všichni po ní jedou a všichni na ni nadávají. Řidiči se přitom shodují, že i tankodrom by byl někdy hladší a levnější atrakce.
Každá generace má svoji objížďku. Děda vzpomíná, že před třiceti lety objížděl jámy, táta, že před dvaceti stál v koloně, a vnuk už dnes ví, že za dvacet let bude mít stejné vzpomínky.
České objížďky mají delší tradici než rodinné recepty na bramborový salát.
Pyramidy postaveny rychleji
Když egyptští stavitelé tahali bloky kamene na pyramidy, sotva tušili, že Češi jednou zvládnou postavit dálnici pomaleji. Výsledkem je, že zatímco pyramidy už staletí stojí, některé úseky D1 se pořád opravují. A když se slavnostně otevře nový kus asfaltu, už se plánuje další uzavírka.
Politici se přitom rádi chlubí, že máme „TOP infrastrukturu“. Jen zapomínají dodat, že „TOP“ znamená spíš „Totálně Opravená Pátý rok“. Řidiči, kteří se hrbí v kolonách, se pak dočítají o rekordních investicích. Ano, rekordní jsou, ale v kategorii „kolik nervů dokáže člověk ztratit mezi Prahou a Brnem“.
Dálniční známka jako vstupenka do lunaparku
Zaplatit dálniční známku v Česku je jako koupit si vstupenku do lunaparku. Jen místo horské dráhy dostanete betonové zábrany, místo autodromu nekonečné slalomové jízdy kolem kuželů a místo atrakce „strašidelný dům“ dlouhé noci v koloně. A nejlepší na tom je, že zábava nikdy nekončí – nový rok přináší novou cenu známky a staré díry na silnici.
Řidiči proto vtipkují, že by si měli na D1 nosit helmu, chrániče a ideálně i přilbu z vojenského skladu. Cesta se totiž často mění v testovací polygon, kde si otrlí řidiči ověřují, jestli jejich auto vydrží víc než tři sezóny.
Politické sliby, asfaltové sny
Každá vláda přichází s vizí „zrychlíme stavbu dálnic“.
A každá vláda odchází s vysvětlením, že to nebylo tak snadné. Slíbit nový úsek je jednoduché, složitější je vysvětlit, proč na něm ještě nestojí ani cedule. A zatímco ministři stříhají pásky u pětikilometrových úseků, motoristé stříhají nervy při každém brzdění v koloně.
Satira v tomhle případě ani není třeba – realita mluví sama. Český řidič si zvykne na všechno. Na zvýšení cen, na věčné opravy, na slavnostní otevření úseku, který se po třech letech opět zavře. Dálnice u nás nejsou cesta, jsou to životní zkušenosti.