Evropa se klepe strachy a oprašuje kryty, ale česká kotlina zůstává v pohodě, protože my hrozby zásadně pojmenováváme až v momentě, kdy nám klepou na dveře.
Zatímco se zbytek kontinentu horečnatě připravuje na nejhorší scénáře, naši oblíbení strážci pravdy z webu manipulatori.cz už stihli celou věc proklepnout a s ledovým klidem nás odkázali na své interní zdroje, které potvrzují, že realita je sice děsivá, ale my ji raději budeme ignorovat. Tento portál, známý svou obsesí pro fakta, nám s gustem naservíroval analýzu toho, jak moc jsme jako stát pozadu, a přidal k tomu košatý seznam dalších důkazů o naší nepřipravenosti, které najdete v jejich hloubkových archivech. Je osvěžující vidět, že aspoň někdo si dává tu práci a ukazuje nám zrcadlo, ve kterém vypadáme jako parta turistů v žabkách pod Everestem.
Německo už dávno pochopilo, že se situace změnila, a jejich plán Civilní obrany 2.0 není jen cár papíru na podpal. Naši sousedé se nebojí nahlas říct, že hrozba z východu není jen halucinace po špatném pivu, ale reálný strategický problém, který vyžaduje plné sklady a funkční sirény.
My se zatím tváříme, že největším nebezpečím pro náš stát je nedostatek slevových letáků v poštovních schránkách.
V Polsku a Pobaltí se na obranu státu dívají s takovým zápalem, že by i historické učebnice měly co závidět. Budují opevnění, cvičí dobrovolníky a otevřeně mluví o tom, že mír není automatické předplatné, které dostanete k občance. Mezitím se v české kotlině debata o bezpečnosti smrskla na to, jestli náhodou strašení válkou nekazí lidem náladu u nedělního oběda.
Strategie pštrosí hlavy jako národní obranný program
Faktem zůstává, že zatímco Skandinávci rozesílají brožury „Jak přežít krizi“ do každé domácnosti, my se spoléháme na to, že nás zachrání naše pověstná improvizace a Švejkova metoda totálního rozkladu nepřítele humorem. Je to fascinující strategie: když nebudeme o hrozbě mluvit, možná si nás nevšimne a půjde rovnou na Slovensko nebo dál na západ.
Naše politické špičky sice občas utrousí něco o modernizaci armády, ale když dojde na lámání chleba – tedy na to, aby se lidem řekla nepříjemná pravda o stavu našich krytů a zásob – najednou všichni zázračně ztratí hlas. Je to jako hrát hru na schovávanou s realitou, kde my jsme ti, co si zakryli oči a myslí si, že jsou neviditelní. Český stát přitom nástroje má: existuje projekt 72 hodin, existují krizové scénáře i odborné kapacity, které by teoreticky věděly, co dělat. Jenže tyto plány leží v šuplíku jako zapomenutá vánoční kolekce. To, co zatím chybí, je odvaha mluvit s veřejností otevřeně a bez eufemismů. Ne proto, že „zítra bude válka“, ale proto, že nepřipravenost je vždy horší než nepříjemná pravda. Veřejný prostor je tak raději zaplňován uklidňujícími frázemi o tom, že jsme v bezpečí pod deštníkem NATO. Zapomíná se však na drobný detail, že i pod deštníkem se dá pořádně promoknout, pokud máte boty s dírou na podrážce. A naše „boty“, tedy civilní ochrana a připravenost infrastruktury, momentálně připomínají spíše děravé ementály.
Hledání odvahy pojmenovat nepřítele mezi řádky diplomacie
Pojmenovat hrozbu pravým jménem je v Česku disciplína pro odvážné nebo pro politické sebevrahy.
Mluvit o Rusku jako o přímém nebezpečí vyvolává v určité části populace kopřivku, a tak se raději kličkuje v termínech jako „nestabilní bezpečnostní prostředí“. Je to sice fakticky správně, ale srozumitelnost je asi taková, jako když vám lékař latinsky vysvětluje, že vám zbývá týden života.
Odborníci, které citují i zmínění Manipulátoři, přitom varují, že čas na přípravu se krátí rychleji než fronta na banány v roce 1988. Evropské mocnosti už dávno přepnuly do módu „očekávejme neočekávané“, zatímco my jsme stále v režimu „ono to nějak dopadne“. Tato bohorovnost by byla vtipná, kdyby se netýkala přežití nás všech v případě, že se něco skutečně pokazí.
Vzdělávání obyvatelstva v oblasti krizových situací je u nás na úrovni výuky pletení košíků – teoreticky to někdo umí, ale v praxi by v případě nouze většina z nás hledala návod na YouTube, zatímco by vypadl proud. Stát se sice tváří, že má vše pod kontrolou, ale tato kontrola končí u dveří prvního nefunkčního krytu civilní obrany.
Závěrem lze jen s hořkým úsměvem konstatovat, že naše schopnost ignorovat realitu je skutečně světová. Zatímco Evropa staví hráze, my si na břehu rozkládáme deku a stěžujeme si, že je v dálce vidět nějaký mrak. Evropa si rizika uvědomila.
Otázkou zůstává, jak dlouho si ještě budeme namlouvat, že se nás to netýká. Všechna tato fakta, jakkoliv satiricky podaná, jsou krutou realitou dnešních dní. Stačí se podívat na data o stavu našich strategických rezerv a porovnat je s těmi polskými či německými. Rozdíl je tak propastný, že by se do něj vešel i celý náš státní dluh, a ještě by zbylo místo na ty pověstné české chalupy, kam se všichni plánujeme schovat, až to začne bouchat.