Host při placení nechal podle svého výpočtu dýško, číšník ho ale školil, kolik by měl správně dát. Satira na účet české pohostinnosti je servírována horká.
V českých restauracích se už dlouho řeší, jak velké by mělo být dýško. Někdo dává deset procent, jiný zaokrouhluje nahoru, další nechá pár drobných a jde. Ale málokdo čeká, že ho číšník přímo při placení zkouší z matematiky a vysvětluje, jak se dýško počítá správně. Přesně to se stalo a host zůstal koukat jako student u tabule, když si vytáhne špatný tahák.
Číšník v jedné české restauraci prý hostovi vysvětlil, že jeho výpočet dýška je zcela špatně.
Host se bránil, že to tak dává vždycky, ale číšník měl jasno: dýško má být takové, jaké si představuje obsluha, nikoli zákazník. Jinými slovy – zaplaťte, ať je to pro nás radostné, ne pro vás logické.
Dýško jako povinný příspěvek na provoz
Celá scéna vypadala jako komedie o poměru sil. Host platí, číšník diktuje a diváci v podobě dalších hostů jen sledují, jak se rodí nový společenský zvyk: dýško jako dobrovolně povinný příspěvek. Už to není projev spokojenosti, ale spíš forma malého výpalného, bez kterého se host cítí provinile. Zákazník, který si myslel, že je pánem situace, zjistil, že je jen figurkou na šachovnici české gastronomie. Když přidal přesně tolik, kolik mu vyšlo na kalkulačce, číšník se na něj podíval s výrazem učitele, který opravuje písemku: „Tohle je za čtyři, příště se víc snažte.“
Kdo rozhoduje o štědrosti?
Většina lidí považuje dýško za dobrovolný projev spokojenosti. Pokud byla obsluha příjemná, jídlo dobré a atmosféra fajn, rádi nechají víc. Jenže tady se zdá, že hranice mezi dobrovolností a povinností mizí rychleji než drobné v peněžence.
Číšník prý dokonce počítal, kolik procent z útraty host nechal. A když mu to nepřišlo dostatečné, spustil přednášku, která by se hodila spíš na ekonomickou fakultu než do restaurace.
Host se tak z obyčejného platícího zákazníka proměnil v žáka, který musí složit zkoušku z procent.
Humor, který chutná trpce
Situace má samozřejmě i komickou stránku. Host prý po chvíli navrhl, že příště zaplatí rovnou celé jídlo dvakrát, aby měl číšník jistotu, že je dýško dostatečné. Všichni se zasmáli, ale pointa byla jasná: někde se z dýška stala povinnost, která už ztrácí původní smysl.
Lidé na sociálních sítích k tomu dodali své: „Ještě chvíli a dýško se bude posílat trvalým příkazem.“ Jiní navrhli, že by restaurace mohly rovnou stanovit minimální sazbu dýška jako daň z přítomnosti.
Dýško, které rozděluje národ
Není divu, že příběh vyvolal debatu. Jedni tvrdí, že dýško je vždy dobrovolné a nikdo nemá právo hosta poučovat. Druzí připomínají, že číšníci mají nízké platy a dýška jsou pro ně důležitá. Pravda je někde uprostřed – ale málokdo chce být poučován při placení účtu, kolik je „dost“. Satira celé situace spočívá v tom, že host si přišel užít jídlo a odcházel s pocitem, že právě absolvoval finanční seminář. A to všechno kvůli pár korunám, které měly být poděkováním, ne předmětem hádky.
Konec s úsměvem
Nakonec host zaplatil, číšník pokrčil rameny a život šel dál. Jen teď možná každý, kdo půjde na večeři, bude přemýšlet, jestli si s sebou nemá vzít kalkulačku, tabulku procent a malý slovník asertivní komunikace. Pro jistotu.
Protože v Česku už dávno neplatí, že dýško je jen drobný bonus. Stává se z něj politická otázka, psychologický test a někdy i veřejná zkouška z matematiky.