Ministerstvo zahraničí vyhodilo 2,3 milionu za mzdy zaměstnanců, kteří nesměli pracovat. Skutečně elitní klub za peníze nás všech.
Zatímco běžný smrtelník se v práci obvykle potí, aby vykázal aspoň špetku aktivity, na ministerstvu zahraničí pod vedením Jana Lipavského dotáhli koncept „work-life balance“ k naprosté dokonalosti. Jak s gustem a precizností sobě vlastní vypátral zpravodajský server iRozhlas.cz, v Černínském paláci se zrodil unikátní experiment.
Stát zde vyplatil miliony korun lidem, jejichž jedinou pracovní náplní bylo… prostě nebýt. Tedy přesněji řečeno, nesmět se dotknout ani klávesnice, zatímco jim na účet tekly peníze z našich daní. Celá tahle komedie s tragickým dopadem na státní kasu se točí kolem dvou vyvolených pracovníků české ambasády v Rijádu. Ti se ocitli v jakémsi diplomatickém očistci. Ministerstvo se rozhodlo, že je na pracovišti prostě nechce, ale místo standardního postupu je raději nechalo doma „na překážkách“. Výsledek? Částka 2,3 milionu korun odletěla oknem za nulový výkon. To je vskutku kreativní nakládání s rozpočtem v době, kdy se šetří i na toaletním papíru ve státní správě.
Saúdská Arábie jako luxusní čekárna na státní útraty
Pointa příběhu tkví v tom, že ministerstvo tyto lidi odstavilo, aniž by k tomu mělo neprůstřelné právní důvody. Prostě se rozhodli, že tito konkrétní úředníci jsou persona non grata ve vlastní kanceláři. Místo toho, aby se hledalo efektivní řešení, zvolil se model „placené dovolené“, která se protáhla na dlouhé měsíce. Je to fascinující ukázka toho, jak lze v diplomatických službách vyrobit nejdražší diváky na světě, kteří sledují dění v Rijádu maximálně z okna svého bytu.
Kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) pak do tohoto idylického bezvětří hodila granát. Kontroloři totiž s úžasem zjistili, že resort platil plné platy včetně všech náhrad za pobyt v zahraničí, aniž by za to dostal jedinou vyřízenou nótu nebo orazítkovaný papír. Státní správa v přímém přenosu předvedla, že když jde o plýtvání, fantazii se meze nekladou. Diplomacie je holt drahý špás, zvlášť když ji nikdo nevykonává.
Když se šetření zvrhne v nejdražší nicnedělání v historii
Nejbizarnější na celé věci je obrana samotného ministerstva. To se sice snaží tvářit, že vše bylo v nejlepším pořádku a šlo o nezbytný procesní postup, ale NKÚ má jiný názor. Podle kontrolorů šlo o jasné porušení rozpočtové kázně. Představa, že někdo pobírá statisícové částky za to, že má zakázáno pracovat, působí v kontextu neustálého utahování opasků jako velmi špatný vtip. Je to takový státní paradox: čím méně děláš, tím víc tě musíme zaplatit, abychom tě nemuseli vidět. Ministr Lipavský a jeho úřednický aparát tak vytvořili nebezpečný precedens. Ukázali, že v Černínském paláci lze pálit peníze daňových poplatníků s grácií šlechticů z minulého století. Celý systém vnitřních kontrol zjevně fungoval tak „skvěle“, že si nikdo nevšiml, jak miliony mizí v černé díře saúdskoarabské mise. Možná by se příště mohlo ministerstvo zamyslet, zda by nebylo levnější ty lidi rovnou poslat na placenou stáž na Měsíc – výsledek by byl stejný a aspoň by to vypadalo progresivně.
Když se podíváme na konečný účet, je to k pláči. Dva a čtvrt milionu korun by stačilo na spoustu užitečných věcí, ale skončily jako výkupné za neschopnost vyřešit personální spor elegantně a v souladu se zákonem.
Diplomacie má spojovat národy, ale v tomto případě pouze spojila neschopnost vedení s naditou peněženkou státu.
Je to lekce z hospodaření, kterou by v soukromé sféře nikdo nepřežil, ale ve státním sektoru se nad tím jen pokrčí rameny.
Nakonec zbývá jen doufat, že si z této drahé lekce někdo vezme ponaučení. Ale ruku na srdce – v zemi, kde se platí miliony za ticho v Rijádu, je naděje na efektivitu státu asi tak reálná jako sněhová bouře v poušti. Gratulujeme ministerstvu k úspěšnému spálení peněz; příště to snad půjde ještě rychleji a s větším ohňostrojem. Takhle se totiž dělá moderní diplomacie v českém podání.
Použité zdroje: iRozhlas.cz