Premiér vystoupal s ministry a příznivci na Lysou horu, na vrcholu pustil hit z mobilu a zveřejnil sestřih. Z horské túry se tak stala další politická reality show.
Sobotní výstup nebyl žádnou legendou z beskydské mlhy. Jak zdokumentovaly Novinky, Andrej Babiš prošel přibližně šestikilometrovou trasu asi za dvě a půl hodiny a na vrchol dorazil s ministry Karlem Havlíčkem a Alešem Juchelkou, regionálními politiky i desítkami příznivců. Sportovní výkon se tedy odehrál; otázkou zůstává, proč k němu bylo nutné přibalit také putovní kabinet, publikum a dramaturgii.
Babiš po příchodu uvedl, že měl tep zřejmě kolem 160, současně však neřekl, že by si jej měřil. Je fér oddělit namáhavý výšlap od přesnosti údaje: číslo bylo premiérovým odhadem, nikoli záznamem ze sporttesteru. V české politice se ostatně dlouhodobě měří hlavně dojmy, protože ty na rozdíl od hodinek nikdy nepotřebují kalibraci.
Do cíle ve výšce 1324 metrů dorazila skupina za zvuků písně Nothing’s Gonna Stop Us Now, kterou Babiš pustil z telefonu a část si zazpíval. Ticho hor tak na okamžik prohrálo souboj s mobilním reproduktorem a politickým optimismem. Lysá hora získala soundtrack, aniž by o něj žádala.
Když turistika dostane režiséra i ministerský komparz
Na horské túře není nic pohoršlivého a u premiéra může být fyzická kondice dokonce příjemným bonusem. Bizár začíná ve chvíli, kdy se z obyčejné chůze stane obraz státnického hrdinství, k němuž chybí už jen státní hymna, čestná salva a pamětní deska na první lavičce. Babiš nevystoupal na osmitisícovku bez kyslíku; došel po značené cestě na oblíbený beskydský vrchol. Výprava měla všechny znaky připraveného veřejného obrazu: známé politiky, početný doprovod, společné fotografie, krátká zastavení i kameru. Z krajiny se stalo jeviště a z přítomných lidí sbor, který měl potvrdit, že hlavní hrdina opět všechno zvládl. Když pak Juchelka premiérovi podle reportáže řekl „Jste frajer“, ministerská pochvala korunovala výkon přesně tou jemností, s jakou se na pouti vyhlašuje vítěz střelnice.
Samotný soudruh Babiš prohlásil, že na dovolené zřejmě trénoval až příliš, a oslavil výstup slovy „Dal jsem to“. Nikdo mu zdolané převýšení nebere a nikdo rozumný nemusí předstírat, že taková cesta do kopce je procházkou k poštovní schránce. Jenže fyzická námaha ještě automaticky nevyrábí důstojnost, stejně jako turistické boty samy o sobě nevytvářejí státníka.
Lysá hora navíc v Babišově veřejném životopisu není novou položkou. Horská služba popsala už jeho výstup z července 2016, kdy jej doprovázeli Jan Čupa, kameraman i záchranáři. Po deseti letech se změnily funkce a obsazení, ale vztah mezi horou a objektivem zůstal pozoruhodně pevný.
Kytice bez důkazu a soud, který musí znát hranice
Ostrý názorový komentář serveru FORUM 24 popsal zveřejněné vystoupení jako hlučné a mimořádně trapné. To je legitimní hodnotový soud nad chováním předsedy vlády na veřejně šířeném videu, nikoli neutrální agenturní zpráva. Právě toto rozlišení je důležité, protože satira smí být ostrá, ale nemá si půjčovat masku důkazu.
Nejcitlivějším bodem jsou květiny, které se v záběrech objevují.
Ani původní komentář netvrdí jako jistotu, že je Babiš cestou utrhl; výslovně připouští, že je mohl dostat už v údolí.
Obvinit jej z poškozování přírody by proto bylo bez dalšího dokladu nepoctivé a zbytečné, neboť zveřejněný materiál nabízí dostatek skutečných důvodů ke kritice i bez domalovaných provinění.
Podobně je třeba zacházet s tvrzením o křiku. Záznam umožňuje divákovi hodnotit hlasitost, tón a celkové vystupování, nikoli však zpětně vyrobit přesné měření hluku. Trapnost navíc není fyzikální jednotka; je to úsudek publika, které sleduje premiéra, jak si v horách buduje vlastní žánr mezi teleshoppingem, videodeníkem a školním výletem.
Babiš má samozřejmě právo zpívat, natáčet se a sdílet záběry ze svého volného času. Stejné právo má veřejnost říci, že výsledek působí strojeně, hlučně nebo směšně. Svoboda projevu není jednosměrná lanovka, v níž politik jede nahoru a kritika musí zůstat stát u pokladny.
Rozhodující je, že video nezůstalo soukromou vzpomínkou v rodinném telefonu. Bylo zveřejněno jako součást Babišovy veřejné komunikace, a tím vstoupilo do prostoru politického hodnocení. Kdo z výletu vyrobí sebeprezentační klip, nemůže se divit, že lidé posuzují také scénář, herectví a míru vkusu.
Politika, která potřebuje kulisu i na horském hřebeni
Nešlo o osamělého turistu, který chtěl na pár hodin uniknout státním povinnostem. Vedle premiéra kráčeli dva členové vlády, další politici a příznivci hnutí ANO; událost byla fotografována, natáčena a následně šířena. Taková sestava nepůsobí jako intimní vztah člověka k přírodě, ale jako politická akce, která si místo sálu objednala panorama.
Nejvýmluvnější nebyl ani odhadovaný tep, ani závěrečná píseň, nýbrž pečlivě pěstovaný obraz vůdce, který jde vpředu a ostatní mu potvrzují velikost okamžiku. Havlíček přidal poznámku o rychlosti výstupu, Juchelka titul frajera a doprovod potřebné publikum. Česká vláda se na několik hodin proměnila v podpůrnou skupinu jednoho turistického výkonu. Vydaný sestřih pak celou cestu zhutnil do jednoduchého sdělení: premiér trénoval, premiér stoupal, premiér vydržel a premiér dorazil. To je komunikace srozumitelná i bez mapy, programu vlády či složité argumentace. Čím méně obsahu musí divák vyhodnocovat, tím více prostoru zbývá pro hrdinu v propoceném tričku.
Právě zde se horská groteska mění v politickou výpověď. Problémem není zpěv z telefonu ani radost z dosaženého cíle, ale neustálá potřeba proměnit každou běžnou situaci v důkaz mimořádnosti jedné osoby. Když se i značená turistická trasa stane obřadem osobní výjimečnosti, nízká úroveň nevzniká nadmořskou výškou, nýbrž velikostí ega v záběru.
Vrchol není charakterová disciplína
Bylo by snadné uzavřít celý příběh jako další internetový vtípek, který za několik dní odnese proud nových videí. Jenže způsob, jakým předseda vlády zachází s veřejným prostorem, není bezvýznamná drobnost. Styl politiky postupně určuje, co společnost považuje za normální, přijatelné a hodné následování.
Premiér nemusí v lese kráčet v absolutním tichu ani se tvářit jako účastník státního pohřbu. Měl by však poznat rozdíl mezi spontánní radostí a produkcí, v níž se krajina stává dekorací osobního kultu. Důstojnost totiž není zákaz humoru; je to schopnost nebýt za každou cenu středem všeho, co kamera právě zabírá.
Nejvíce nezneklidňuje jedna písnička, jeden hlasitý záběr ani jedna kytice nejasného původu. Zneklidňuje představa moci, která potřebuje publikum dokonce i tam, kam lidé chodí právě proto, aby na chvíli unikli jejímu hluku. Jestli se politická sebeprezentace musí nacpat až na horský chodník, nezbývá mnoho míst, kde by občan směl být jen člověkem a ne divákem permanentní kampaně.
NEJČTENĚJŠÍ / Babiš zdolal Lysou horu. Premiér proměnil tep kolem 160 ve státní událost
Výprava nakonec sestoupila, ale její video zůstalo ve světě kamer, funkcí a potlesku. Země však potřebuje víc než lídra, který dokáže vystoupat na vrchol a natočit o tom klip. Potřebuje člověka, jenž pozná, kdy má mluvit, kdy má mlčet a kdy nemá z celé republiky dělat kulisu vlastnímu příběhu. Nadmořská výška se měří snadno; úroveň výkonu moci bohužel žádný výškoměr neukáže.
