Premiér Andrej Babiš vystoupal s ministry a příznivci na Lysou horu. Z obyčejné túry vznikla politická podívaná, v níž hlavní roli dostal tep kolem 160.
Česká politika dostala v sobotu další měřitelný výkon: premiér Andrej Babiš došel po přibližně dvou a půl hodinách na Lysou horu a oznámil, že to zvládl. Jak popsaly Novinky, doprovázeli ho ministři Karel Havlíček a Aleš Juchelka i desítky členů či podporovatelů hnutí ANO. Túra, která by u běžného smrtelníka skončila fotografií a polévkou, se v premiérském provedení proměnila v celostátní sportovně-marketingovou epopej.
Skupina vyrazila od hotelu Sepetná nad Ostravicí na zhruba šestikilometrovou cestu. Juchelka uvedl, že trasu vybrala poslankyně a starostka Města Albrechtic Jana Murová, takže ani cesta vzhůru nezůstala bez politického personálního zajištění. Dva členové vlády, stranické publikum a ochranka pak vytvořili doprovod hodný okamžiku, kdy se dějiny na chvíli přestaly ptát na zákony a začaly sledovat tkaničky.
Na vrcholu Babiš prohlásil, že to dal, a mluvil o tepu kolem 160. Havlíček řekl, že se neměřil, zatímco Juchelka premiérovi sdělil: „Jste frajer!“ Nejdůležitější číslo dne tak nepřinesla ekonomická tabulka ani vládní materiál, nýbrž srdeční frekvence hlavní hvězdy horského představení.
Šest kilometrů vládní logistiky
Ještě před odchodem se řešila obtížnost cesty a také obuv.
Babiš připomněl, že si vzal stejné boty jako při loňské túře, a podivil se, proč Juchelka nemá pár, který od něj dostal; ministr vysvětlil, že zimní boty zůstaly v autě. Kabinet tak předvedl mimořádně názornou poradu o připravenosti, pouze místo rozpočtu se tentokrát kontrolovaly podrážky.
Při společném fotografování se z nedalekého hotelu opakovaně ozval vulgární pokřik namířený proti Babišovi. Premiér, jeho kolegové, ochranka i ostatní účastníci reagovali úsměvem. Neplánovaná připomínka veřejnosti tedy proběhla bez mikrofonu a bez usnesení, zato s intenzitou, jakou by leckterá tisková konference marně hledala.
Výprava pokračovala po modré, zelené a nakonec červené značce a během cesty měla dvě kratší zastávky.
V cíli Babiš z telefonu pustil skladbu „Nothing’s Gonna Stop Us Now“ od skupiny Starship a část si zazpíval. K politickému obrazu odhodlaného lídra už chyběl jen větrný stroj; o zbytek dramaturgie se postarala americká popová hudba a zadýchaný interpret.
Repríza s novým volebním kalendářem
Nešlo přitom o premiéru. Zpravodajství o letošní akci připomíná, že Babiš stejnou horu zdolal také loni; letos na cestu dokonce obul tentýž pár bot. Pokračování osvědčeného formátu tedy nepřineslo novou zápletku, jen další důkaz, že úspěšný politický seriál se nemění, dokud kamery stoupají spolu s hlavním představitelem.
Letošní kulisy jsou komunální a senátní: podle České televize a ČTK se volby uskuteční 9. a 10. října 2026. Samotné datum samozřejmě nedokazuje motiv každého kroku, dává však celé akci s předsedou ANO, dvěma ministry a početným stranickým doprovodem srozumitelný kontext. Hranice mezi turistikou a kampaní tu byla tenčí než papír s volebním lístkem.
Osobní marketing v pohorkách
Politolog Lukáš Jelínek v březnovém rozhovoru pro iROZHLAS popsal jako součást Babišova veřejného obrazu snahu vystupovat coby člověk, který pro občany pracuje přímo a osobně. Horská akce do takového obrazu zapadá téměř učebnicově: lídr je v pohybu, příznivci nablízku, ministři po ruce a kamera připravena zachytit každou kapku politicky využitelného potu. Lysá hora přitom zůstala jediným účastníkem, který se nenechal strhnout produkcí. Nezatleskala, nenabídla funkci a nepřepočítávala tep na preference; pouze stála na místě a čekala, kdo dojde nahoru. Politický marketing má složitější úkol: z fyzické námahy musí vyrobit charakter, z písničky poselství a z lavičky pod vrcholem téměř velitelské stanoviště.
Stát se na vrchol nevynese
Výlet s podporovateli není skandál a premiér má stejné právo na turistiku jako kdokoli jiný. Právě proto působí groteskně, když se běžný osobní výkon balí do lesku události, před níž má veřejnost symbolicky smeknout.
Tep kolem 160 může svědčit o námaze; nic však nevypovídá o kvalitě vládnutí. Ufuněný vrcholový okamžik dovede vyrobit sympatie, ale nevyřeší jedinou otázku, kvůli níž lidé chodí k volbám. Stát se totiž neřídí turistickými značkami a odpovědnost nelze odložit na lavičku pod kopcem.
Česko nepotřebuje premiéra bez kondice, ale ještě méně potřebuje politiku, která zaměňuje kondici za kompetenci. Občané si zaslouží, aby se o nich mluvilo i tehdy, když zrovna netvoří kulisu společné fotografie. Hory jsou v tomto ohledu poctivější než kampaň: neoslavují funkci, pouze prověří dech. Kamera naproti tomu dokáže z každého kroku vyrobit symbol a z obyčejného „dal jsem to“ téměř vládní program. Jestli má veřejná debata někam vystoupat, musí se obejít bez hudebního refrénu, osobních rekordů a povinného obdivu. Demokracie se neměří nadmořskou výškou ani tepovou frekvencí, nýbrž tím, co po odeznění potlesku zůstane lidem dole.
