Kvůli televizním a rozhlasovým poplatkům se ve Sněmovně křičelo a bušilo do stolů. Okamura předsedal, opozice zuřila a parlamentní kultura dostala další pořádnou ránu.
Česká Poslanecká sněmovna právě objevila nový hudební žánr: parlamentní bubnování do nábytku. Dirigentské taktovky se chopil Tomio Okamura a opoziční poslanci mu předvedli koncert, za který by se nemuseli stydět ani profesionální hráči na bicí.
Jak informoval náš nejoblíbenější zpravodajský server Novinky.cz, rozruch vypukl při jednání o zrušení televizních a rozhlasových poplatků. Vládní většina odmítla opozičním klubům umožnit více než osm hodin navazujících přestávek a následně schválila omezení délky poslaneckých vystoupení. Opozice odpověděla křikem, pískotem a bušením do stolů, jak se sluší a patří na české politiky, kterým se již smějí i děti ve školách, za jejich bizardní a místy velmi „humornou“ reality show, kterou předvádějí. Předseda ODS Martin Kupka na nic nečekal a okamžitě obvinil Okamuru z porušování pravidel, lidovec Marian Jurečka kritizoval porušování sněmovních zvyklostí a Marek Benda už nevydržel ani u parlamentního slovníku. Kdo by čekal vznešenou debatu o budoucnosti veřejnoprávních médií, dočkal se představení, při němž se zdálo, že poslanci právě absolvují závěrečné zkoušky z kolektivního rozhořčení. Při pohledu na celou scénu se nabízí otázka, zda by Sněmovna neměla místo nového hlasovacího zařízení pořídit pořádnou soupravu bicích. Alespoň by její obyvatelé konečně mohli předvést nějakou společnou souhru.
Celý spor přitom začal rozhodnutím koalice ANO, SPD a Motoristů přednostně projednat návrh, který má nahradit koncesionářské poplatky financováním České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu.
Jak dále uvedl iROZHLAS, opozice v navrhované změně spatřuje ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií, zatímco koalice prosazuje jiný způsob jejich financování. Podle Deníku N navíc vyhrocené debatě předcházelo nečekané zařazení návrhu na program jednání. A tak se rozjela dokonale česká politická fraška. Jedni chtějí hlasovat co nejrychleji, druzí by nejraději protáhli přestávku až do následujícího volebního období. Okamura dokonce navrhl hlasování na sobotní 4.36 ráno, což je hodina, kdy normální člověk buď spí, nebo právě hledá cestu domů z pátečního večírku. Poslanci si ovšem zřejmě spletli zákonodárnou činnost s nočním televizním maratonem, v němž vyhrává ten, kdo poslední neusne. Občan mezitím platí jejich mzdy a může pouze hádat, zda sleduje práci zákonodárců, nebo soutěž v tom, kdo dokáže déle vydržet bez rozumného výsledku.
Až utichne bouchání, kdo ohlídá naše mikrofony?
Na celé ostudné podívané není nejhorší hluk, ale skutečnost, že za ním téměř zaniká podstata projednávaného zákona.
Nejde přece jen o to, zda lidé budou platit koncesionářský poplatek, nebo se veřejnoprávní média budou financovat prostřednictvím státního rozpočtu. Jde také o pravidla, která zajistí jejich nezávislost, stabilitu a schopnost kontrolovat politiky bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii.
Vládní většina má právo prosazovat svůj program, opozice má právo jej kritizovat. Ani jedno však neopravňuje poslance proměnit parlament v hlučnou arénu, kde se argumenty nahrazují procedurálními triky a hlasitost vydává za politickou odvahu.
Protože až jednou skončí tento nedůstojný cirkus, poslanci se rozejdou domů a uklízečky setřou otisky jejich pěstí ze stolů, občanům zůstane mnohem vážnější otázka: budou mít i nadále média, která se dokážou zeptat nepříjemně každé vlády? Anebo se jednou dozvídáme jen to, co politikům nebude kazit dobrou náladu? Česká demokracie nepotřebuje další mistry v bouchání do lavic. Potřebuje politiky, kteří pochopí, že svobodná žurnalistika není jejich osobní majetek, ale veřejná služba, za jejíž nezávislost nesou odpovědnost.
