Stavba domu v Česku připomíná maraton, kde všichni běží pozpátku a rozhodčí vám hází klacky pod nohy, ale přesto chtějí vstupné.
Když jsem se rozhodl, že postavím dům, měl jsem vizi. Krásný bílý domek, zahrada, děti pobíhající po trávníku, pes štěkající na pošťáka. Realita? Dvě stohy papírů, tři kolečka po úřadech a nervy, které by se daly vystavit jako exponát. V Čechách stavět znamená nejdřív bojovat o povolení, a až pak o vlastní rozpočet.
Úředníci mě naučili, že čas neplyne rovně, ale po spirále. Na každé okénko musíte nejdřív vystát frontu, a pak vám někdo řekne, že chybí jedno razítko, které se nachází na jiném úřadě, kde se otevírá dvakrát do týdne od devíti do jedenácti. Člověk má pocit, že jde o escape room, jen bez zábavy.
Každé razítko je jako level v počítačové hře, jenže místo odměny přichází další požadavek.
Projekt versus realita
Architekt mi slíbil, že papírování bude jednoduché. Když jsem slyšel tohle sladké ujištění, měl jsem chuť ho rovnou přihlásit na hereckou cenu. Nic jednoduchého v českých úřadech neexistuje. Projekt prošel snad pětkrát přepracováním, protože jednou vadila střecha, podruhé barva fasády a potřetí to, že sousedova kočka údajně nebude mít dobrý výhled. Připadalo mi to, jako by se stavební povolení měřilo podle astrologie.
Každý úředník měl vlastní verzi pravdy a všechny se navzájem vylučovaly.
Jeden chtěl víc parkovacích míst, druhý méně, třetí vůbec žádné. Jeden úřad tvrdil, že dům je příliš blízko silnice, druhý, že je příliš daleko. V tomhle chaosu se cítíte jako žák, který se snaží opsat odpověď, ale každý učitel má jiný klíč k testu.
Povolení jako dobrodružství
Když jsem konečně dostal stavební povolení, bylo to jako vyhrát olympiádu. Jenže medaile byla z papíru a na druhý den ji zpochybnil jiný úřad. Všude chtěli podpisy, razítka, potvrzení a poplatky. Připadal jsem si jako chodící peněženka. Úřad vás vysaje a ještě vám dá pocit, že byste měli být vděční, že se s vámi vůbec baví.
Největší groteska přišla v okamžiku, kdy mi jeden z úředníků řekl: „Pane, tady musíte mít vyjádření o vlivu na životní prostředí.“ A to jsem stavěl dům na zahradě, kde dosud žily jen pampelišky a dva hlemýždi. Prý ale nebylo jisté, zda se stavbou nenaruší migrační trasy komárů. V tu chvíli jsem si uvědomil, že zdravý rozum má v Česku na úřadech dovolenou.
Kolaudace: finální boss
Samotná stavba paradoxně šla mnohem lépe než papírování. Dělníci makali, zdi rostly a já jsem si myslel, že mám vyhráno. Ale pak přišla kolaudace. To je moment, kdy se z člověka stane žebrák prosící o milost. Kontrolor přišel, podíval se na barvu omítky a prohlásil: „Tohle jste měli mít v jiném odstínu.“ Najednou se vše vrátilo zpět do začátku a já měl pocit, že hraju Monopoly, kde vás pořád posílají na start. Dokumenty k kolaudaci se ztratily třikrát. Jednou prý za to mohl systém, podruhé kolegyně na dovolené, potřetí spadla tiskárna. Kdybych neměl smysl pro humor, už bych dávno bydlel v maringotce. Ale protože jsem optimista, začal jsem si vést deník, ve kterém jsem si zapisoval všechny absurdní požadavky. Zvažuju, že ho jednou vydám jako příručku „Jak se nezbláznit na českém stavebním úřadě“.
Úřady jako paralelní vesmír
České úřady fungují podle vlastních fyzikálních zákonů. Čas tam plyne pomaleji, logika se neaplikuje a realita se ohýbá podle momentální nálady pracovníků. Jeden den vám všechno schválí, druhý den vám to samé zruší. Člověk má pocit, že místo v budově sedí v kouzelnickém stanu, kde úředníci tahají rozhodnutí z klobouku.
Za celou dobu jsem zjistil, že nejde o to, co stavíte, ale koho znáte!
Papíry totiž neputují podle pravidel, ale podle toho, kdo se na ně usměje. Je to zvláštní hra, kde se vítězí ne argumenty, ale trpělivostí a počtem donesených káv. Nakonec zjistíte, že dům staví stavební firma, ale nervy staví úřady.
Když se dnes podívám na svůj hotový dům, mám pocit hrdosti i vyčerpání. Stál víc, než jsem plánoval, a hlavně mě naučil, že v Česku se staví víc papír než cihly. Úředníci vám z života udělají administrativní labyrint, ale když ho projdete, máte pocit, že jste přežili něco většího než stavbu samotnou.
Dům stojí, zahrada kvete, ale duše má pořád šrámy. Přesto se můžu smát: přežil jsem český úřední systém. A to je možná větší výhra než jakýkoli vysněný rodinný dům.