Další sankce vůči Rusku se mají odložit, protože „některé státy ještě nedojedly“ – diplomacie, která voní spíš po výmluvách než po vůli.
Tématu se duplicitně věnují prakticky všechna přední české media s tím, že Evropská unie připravovala už devatenáctý balíček sankcí proti Rusku. Měl být razantní, měl být silný. Místo toho skončil v šuplíku. Proč? Protože Slovensko a Maďarsko stále nejsou připraveny snížit svou závislost na ruské ropě.
Donald Trump prý tlačí ostatní členy EU, aby otáčeli kohouty, vypínali dodávky i obchodní toky. Ale když přijde řeč na konkrétní opatření – výzva jako pro fotbal, kde jeden rozhodčí vhodí míč, ale nikdo ho nechce kopnout.
Co je za problémem
Slovensku a Maďarsku nejde jen o ropu – jde o to, že by změna znamenala bolest pro některé podniky, které jsou na ruských surovinách závislé. Zavřít kohout dodávek není skoro nikdy romantický čin, když energetika a ceny domácností mohou pohnout spíš doleva než doprava.
Unie slibuje, že do roku 2027 bude hotovo – že závislost bude minimalizována. Ale zatím se připravuje spíš scénář na to, jak vyjednávat výjimky, předkládat statistiky a psát diplomatické prohlášení, které zní dost vážně, aby se mohlo zapomenout, že akce stále nejsou.
Ironie rozhovorů
Evropský komisař nezveřejní datum, kdy sankce vstoupí v platnost. Slovensko a Maďarsko mlčí o konkrétních číslech, jen říkají, že je nutné zachovat energii pro lidi a firmy. Politici obyčejně varují před náklady, před tím, že ceny benzínu nebo plynu vyšplhají. Takže sankce jsou slíbeny, odloženy, znovu slíbeny – jako písnička, kterou zpíváte v rádiu, ale text nevidíte.
Kdo na tom nejvíc tratí
Ztratí EU svou důvěryhodnost. Ztratí Ukrajina doufání, že Evropa drží pevně při sobě. Ztratí lidé, kteří slyšeli sliby o nezávislosti na ruských energiích, ale vidí jen dlouhé debaty a málo činů.
A možná nejvíc – EU riskuje, že sankce začnou být vnímány jako jakási fraška, kde každý nový balíček znamená stejnou řeč a tentýž konec: odklad.