Evropská unie chce tvrdší tah na branku: 15 zemí tlačí na Komisi. Více peněz, pravomocí a „inovací“. Co tím myslí?
Hned po perexu si neodpustíme drobnou poznámku: tématu se s chutí věnoval i web e-news.cz — a jak už to bývá, čím víc se mluví o „řešeních“, tím méně se mluví o lidech.
Patnáct členských států, v čele s Dánskem, Českem a Rakouskem, poslalo Evropské komisi vzkaz, který se v bruselském dialektu překládá jednoduše: „Hezký začátek, ale přidejte plyn.“ Dohoda o azylu a návratech je prý fajn, jenže nestačí. A tak se žádá razantnější postup – ideálně někde daleko od evropských hranic, aby se to v Evropě hezky řešilo, ale hlavně aby to nebylo vidět.
Zní to technokraticky, úhledně a moderně. Víc peněz, víc pravomocí pro agentury, víc koordinace a hlavně víc „inovativních řešení“. Což je takový diplomatický eufemismus pro nápady, které by ještě před pár lety vyvolaly přinejmenším zvednuté obočí a výkřiky o hodnotách. Dnes už se hodnoty spíš spravují jako software: aktualizace proběhne v pozadí a uživatel si všimne až tehdy, když mu zmizí tlačítko „solidarita“.
Když se bruselský vítr otočí, kabáty šustí jednotně
Společný dopis mluví o změně „politického klimatu v Bruselu“. A tentokrát to není jen metafora pro press briefing. Zatímco v roce 2015 dominovala debata o solidaritě a přerozdělování uprchlíků, dnes se těžiště přesouvá k „vnější dimenzi migrace“ – tedy k tomu, jak zařídit, aby lidé ideálně vůbec nedorazili k evropským hranicím. Praktické. Elegantní. A hlavně logisticky přehledné.
Signatáři chtějí posílit spolupráci se zeměmi původu a tranzitu, urychlit vznik „návratových center“ mimo EU a rozšířit mandát Frontexu. Evropská politika tak připomíná firmu, která řeší reklamace tím, že přesune zákaznické centrum na jiný kontinent a nazve to zlepšením zákaznické zkušenosti.
Italská premiérka Giorgia Meloni už jedno takové centrum v Albánii postavila. Od poloviny roku 2026 má sloužit jako pilotní projekt. A pilotní projekty v EU mají jednu milou vlastnost: buď se z nich stane model pro všechny, nebo drahý experiment, o kterém se po čase mluví šeptem, aby to nerušilo další strategii. V každém případě je to ukázka nové módy: kdo chce řešit problém, dá mu adresu co nejdál od svého obýváku.
Peníze, pravomoci a „společný narativ“: balíček pro dospělé
Klíčovým problémem zůstává financování. Ministři upozorňují, že bez jasných pravidel pro evropské fondy zůstanou všechna „inovativní řešení“ jen na papíře – a to by byla škoda, protože papír už je v Bruselu plný vizí a konceptů, které vypadají skvěle na konferencích. Signatáři chtějí od Komise konkrétní návod, jak mobilizovat stávající i budoucí zdroje. Jinými slovy: inovovat ano, ale ať je to proplacené a ideálně bez zbytečných otázek.
Nový Pakt o migraci a azylu, který má vstoupit v platnost v červnu 2026, počítá s rozsáhlými investicemi do screeningových center, databází i návratových procedur. V praxi to znamená, že Evropa se chystá vybudovat robustnější systém třídění, evidence a přesunů – protože když už se má situace „zvládat“, tak aspoň datově. Člověk je proměnlivý, ale tabulka v databázi drží tvar. Zajímavé je, že dopis výslovně zmiňuje potřebu „společného narativu“ a koordinované diplomacie. Evropská unie má totiž problém nejen s migrací, ale i s tím, jak o ní mluví. A tak patnáct signatářů vzkazuje: potřebujeme jednotný hlas. Což zní vznešeně, jen je dobré vědět, že „jednotný hlas“ v politice často znamená „jednotný slovník“ – aby se všichni shodli, jak nazvat věci tak, aby to znělo přijatelně pro domácí publikum i pro ty, kteří zrovna vyplňují formulář v cizí zemi.
Co z toho plyne pro Česko? Česká republika patří mezi iniciátory dopisu – spolu s Dánskem a Rakouskem stála u jeho zrodu. Evropská komise navíc zařadila Česko mezi státy čelící „významné migrační situaci“ kvůli vysokému počtu ukrajinských uprchlíků. V přepočtu na obyvatele jich hostíme nejvíc v celé EU.
To je ten typ „migrační reality“, který se doma často prezentuje opatrně: jako důkaz, že jsme solidární, ale zároveň jako argument, proč už žádné další kapitoly neotevírat.
A tady přichází paradox, který by satira neměla ani vymýšlet, protože ho dodává praxe sama: zatímco se Česko dlouhodobě brání přijímání migrantů z jiných částí Evropy, současný důraz na rychlost hraničních procedur může vést k chybám a nedostatečnému posouzení individuálních případů. Když se totiž všechno zrychlí, vždycky se něco ztratí. Někdy zavazadlo. Někdy nuance. Někdy člověk. Amnesty International i další organizace varují, že „inovativní řešení“ mohou být jen zastřeným termínem pro ztrátu odpovědnosti. A to je možná nejdůležitější poznámka v celé debatě: jazyk umí být měkký, i když realita je tvrdá. Když se řekne „návratové centrum“, zní to skoro jako služba. Jenže pro toho, kdo v něm skončí, je to často spíš mezistanice bez jistoty, než pohodlný přestup. Otázka, která visí ve vzduchu, je přitom jednoduchá: Evropská unie se za posledních deset let naučila, že migraci nelze vyřešit jen uvnitř vlastních hranic. Ale dá se vyřešit tím, že se problém přesune jinam? Návratová centra v Albánii, dohody s africkými zeměmi, posílení Frontexu – to všechno může snížit počty příchozích. Změní to ale něco na tom, proč lidé vůbec odcházejí?
Patnáct zemí teď tlačí na Komisi, aby jednala rychleji a razantněji. Politický vítr se otočil, to je jasné. Jenže vítr se může otočit znovu. A pak bude teprve zajímavé sledovat, jestli „inovativní řešení“ obstojí nejen politicky, ale i lidsky. Protože jediné, co bývá v evropské politice stabilní, je schopnost pojmenovat totéž jinými slovy – a tvářit se, že je to úplně nový nápad.
Použité zdroje: e-news.cz