Válečný konflikt se vrací do evropských slovníků a armádní špičky varují před nutností totální mobilizace společnosti.
Zatímco většina populace stále věří, že největším nebezpečím dneška je nefunkční Wi-Fi nebo vyprodaný avokádový toust, server Aktuálně.cz s odkazem na své zdroje a vojenské kapacity vnáší do veřejného prostoru ledovou sprchu reality. Podle analýz, které redakce zpracovala, se totiž zdá, že období bezstarostného spoléhání se na profesionální sbory končí.
Vojenští představitelé NATO totiž čím dál hlasitěji naznačují, že současný stav bezpečnosti je spíše křehkou iluzí než vytesanou pravdou. Strategické dokumenty i veřejná prohlášení naznačují, že se musíme mentálně vrátit do dob, kdy obrana státu nebyla jen položkou v rozpočtu, ale osobní povinností každého jednotlivce.
Satira osudu spočívá v tom, že generace, která vyrostla na střílečkách v herních konzolích, možná brzy zjistí, že maskáče nejsou jen módní doplněk pro rybáře.
Admirál Rob Bauer, šéf vojenského výboru NATO, nechodí kolem horké kaše a otevřeně hovoří o tom, že klidné časy jsou nenávratně pryč.
Konec sladkého snění o věčném míru
Je to vcelku vtipná představa: průměrný Evropan, který dosud bojoval maximálně s inflací, by měl najednou vědět, jakým směrem se drží puška. Nicméně generálové to myslí vážně a upozorňují, že průmyslová základna kontinentu není připravena na konflikt takového rozsahu, jaký pamatují naši prarodiče. Místo výroby luxusních elektromobilů bychom se tak teoreticky mohli brzy dohadovat, kolik dělostřeleckých granátů vyjede z linky za jednu směnu. Je to drsný budíček pro společnost, která si zvykla, že válka je něco, co se děje „tam někde daleko“ a sleduje se pohodlně přes obrazovku chytrého telefonu.
Investigativní pohled na věc odhaluje, že sklady v mnoha evropských zemích zejí prázdnotou, protože jsme léta žili v přesvědčení, že historie skončila. Teď se ale ukazuje, že historie má tendenci se vracet v té nejméně sympatické formě a klepe nám na dveře s nevybíravou razancí.
Politické špičky se sice snaží situaci mírnit, ale vojáci mají jasno: pokud nedojde k radikální změně myšlení, budeme jen překvapenými diváky ve vlastním neštěstí. Koncept „celospolečenské odolnosti“ tak přestává být jen prázdnou frází z konferencí a stává se nutným návodem k přežití.
Když se civilista mění v záložníka
Představa, že úředník z pojišťovny nebo barman z hipster kavárny v pondělí nastoupí do zákopu, zní sice jako námět na absurdní komedii, ale realita geopolitiky nic jiného nenabízí. Příprava na krizové scénáře totiž nezahrnuje jen nákup drahých stíhaček, ale především lidi, kteří budou ochotni a schopni bránit své domovy.
Vojenské elity poukazují na to, že moderní konflikt nevyhrávají jen technologie, ale především logistika a schopnost nahrazovat ztráty. To je pro zhýčkanou Evropu poměrně nepříjemná novinka, která se do reklamních spotů na dovolenou v Karibiku příliš nehodí. Ironií zůstává, že zatímco my řešíme korektnost termínů, na východ od našich hranic se nikdo na nikoho neptá a kola válečné mašinérie se točí na plné obrátky. Generálové nás tedy v podstatě žádají, abychom odložili latte macchiato a začali se zajímat o to, kde máme nejbližší kryt a zda ještě dokážeme uběhnout kilometr bez infarktu. Tato transformace z pasivního konzumenta v aktivního obránce je proces, který bude bolet víc než ranní kocovina po firemním večírku. Přesto je podle odborníků nezbytný, pokud chceme, aby naše děti měly možnost řešit stejné malichernosti, jaké dnes řešíme my.
Systém dobrovolných záloh a povinnost být k dispozici v případě nouze se vrací do zákonů s naléhavostí, kterou jsme si před deseti lety nedokázali představit ani v nejdivočejším snu. Je to fascinující ukázka toho, jak rychle se dokáže globální situace změnit z pohody v existenční hrozbu.
Průmysl na válečné stezce
Bezpečnostní experti varují, že současné tempo výroby munice v Evropě připomíná spíše želví závod než reakci na bezprostřední hrozbu. Abychom se dokázali ubránit soupeři, který nehledí na lidské životy, museli bychom transformovat celé hospodářství, což je krok, do kterého se nikomu z volených zástupců logicky nechce. Volání po mobilizaci zdrojů tak naráží na pohodlnost moderního života, kde je nejdůležitějším tématem cena energií a délka dovolené. Generálové však trpělivě vysvětlují, že bez bezpečí nebude ani levná elektřina, ani ta dovolená, což je rovnice, kterou mnozí stále odmítají pochopit.
Sarkasmus stranou, situace je natolik vážná, že i neutrální státy začínají horečně zbrojit a připravovat své obyvatelstvo na nejhorší. Je to kolektivní procitnutí z dlouhého spánku, během kterého jsme věřili, že se nás problémy světa už netýkají.
Závěrem lze říci, že pokud budeme nadále ignorovat varovné signály armádních špiček, můžeme se jednoho dne probudit do světa, kde naše názory a pohodlí nebudou mít vůbec žádnou váhu. Válka sice není nevyhnutelná, ale nejlepší cestou, jak se jí vyhnout, je paradoxně ukázat, že jsme na ni dokonale připraveni.
Lidstvo se z historie málokdy poučí, ale tentokrát by to mohl být docela drahý reparát.
Nezbývá než doufat, že ta pověstná mobilizace evropského ducha proběhne dříve, než nás k ní donutí okolnosti, které už nepůjde vyřešit pouhým statusovým příspěvkem na sociálních sítích.