Dvojice českých politiků zažila ukrajinskou realitu na vlastní kůži, když se jejich cesta za poznáním proměnila v nedobrovolný test odolnosti betonových konstrukcí.
O tom, jak se tito dva milovníci pořádných motorů ocitli v roli nedobrovolných jeskyňářů, informovaly s odkazem na své zdroje Novinky.cz. Je to vskutku fascinující podívaná – sledovat, jak se ideologické debaty o spalovacích motorech v jedné vteřině mění v praktický nácvik sprintu do nejbližšího suterénu, kde emise nikoho netrápí.
Zatímco v Praze se pánové stylizují do rolí neohrožených jezdců, v Kyjevě zjistili, že ruská raketa má o dost větší tah než vytuněný sporťák.
Pro „božského“ Filipa Turka, zvyklého na lesk naleštěných kapot, musel být pohled na omlácené zdi protileteckého krytu estetickým šokem, ze kterého ho neprobere ani ta nejsilnější ranní káva.
Sběratelé zážitků v drahých oblecích mezi pytli s pískem
První minuty na ukrajinské půdě neprovázely fanfáry, ale jekot sirén, který má k symfonii dvanáctiválce asi tak blízko jako Macinka k pacifismu. Osud má smysl pro humor – poslal největšího fanouška rychlosti do země, kde je momentálně nejbezpečnějším dopravním prostředkem hluboko zakopané metro. Tato výprava za poznáním se proměnila v groteskní střet dvou světů, kde se naleštěné polobotky potkaly s realitou války, kterou z pohodlí klimatizovaného studia prostě nenačicháte. Místo pózování u hranic přišel na řadu neplánovaný teambuilding v podzemí, kde se neřeší barva kravaty, ale síla stropu. Když se nad Kyjevem rozhučí poplach, humor obvykle tuhne, ale pohled na české politické hvězdy, jak ukázněně cupitají do bezpečí, je pro českého diváka vyloženě balzámem na duši. Je vidět, že pud sebezáchovy funguje spolehlivěji než jakýkoliv volební program pro Brusel.
Ruský úder se trefil přesně do doby jejich návštěvy, což dokazuje, že rakety mají na politický marketing naprosto nulový ohled. Pro Petra Macinku a Filipa Turka to byla taková malá soukromá maturita z geopolitiky, u které vám nápověda od fanoušků na internetu nepomůže.
Bezpečnostní situace byla natolik „žhavá“, že i ty nejdrsnější pózy zůstaly v autě, zatímco se delegace učila pokoře před betonem. Naši hrdinové si tak konečně vyzkoušeli, jaké to je, když vám program nediktuje asistentka, ale nepřátelské letectvo. Pohled na trosky a hřmot explozí v dálce spolehlivě vymaže z hlavy všechny ty chytré řeči o tom, jak by se to „mělo dělat“. Je to realita bez retuše, kterou vám neprodá ani ten nejšikovnější PR manažer, i kdyby se u toho postavil na hlavu.
Když se ego srazí s realitou a není to na pojišťovnu
Podle všeho se pánové museli velmi rychle naučit, že v Kyjevě se nehraje na to, kolik máte „lajků“, ale jak rychle najdete schody dolů. Ukázalo se, že v době války je nejlepším doplňkem k drahému obleku funkční baterka a pevné nervy, nikoliv politické prohlášení. Tento výlet, který měl možná původně vypadat jako hrdinská mise, dostal v podzemí poněkud klaustrofobický nádech. Ironií zůstává, že největší politický kapitál teď budou oba těžit z toho, že seděli potmě v díře a čekali, až to nahoře přestane bouchat.
Zatímco doma si hrají na neohrožené kritiky všeho a všech, v Kyjevě se z nich stali vzorní žáci civilní obrany, kteří neodmlouvají. Nebe nad Ukrajinou jim připravilo světelnou show, po které by i ten nejzapálenější odpůrce všeho ukrajinského začal uvažovat o smyslu protiraketové obrany.
Zahraniční mise tohoto ražení jsou vždycky sázkou do loterie, ale tito dva vyhráli hlavní cenu – přímý přenos ruské agrese bez opony. Politické ambice musely ustoupit prosté snaze nedostat zásah, což je pro ego průměrného politika celkem slušná dieta.
Zda tato zkušenost vyvětrá jejich názorové koridory, je ve hvězdách, ale historky z krytu budou nepochybně ozdobou každého příštího streamu. Fakt, že se kolem nich třásla země, jim dodává takovou tu „válečnou patinu“, i když ji získali v podstatě omylem. Kyjevské metro se na chvíli stalo jejich hlavním stanem a je s podivem, že se Filip Turek nepokusil vyjednat výjimku pro vjezd svého vozu až na nástupiště. Ten kontrast mezi pražskou jistotou a ukrajinskou nejistotou byl tak brutální, že se to nedá ani ironicky okomentovat.
Epilog mezi krysami a politickou elitou
Návrat do bezpečné české kotliny bude pro oba pány jako probuzení z hodně hlasitého snu, ve kterém nehráli hlavní roli oni, ale strach. Pravda je totiž taková, že v krytu jsou si všichni rovni – i ten, kdo si myslí, že sežral všechnu moudrost světa i s volanty.
Tato sonda do jejich ukrajinského dobrodružství potvrzuje, že realita je nejlepší satirik a nepotřebuje k tomu ani scénář.
Doufejme, že si oba výtečníci odvezli aspoň ponaučení, že svět nekončí u cedule Praha a že rakety nekoukají na to, jestli jste slavní.
V konečném důsledku je jejich cesta svědectvím o tom, jak snadno se z lovce stane kořist, když se ocitne ve špatnou dobu na správném místě. A to je fakt, který žádný vtipný status na Twitteru nespraví, i kdyby měl milion sdílení.
Na závěr lze říct, že politický turismus v zóně úderu má své kouzlo, zejména když se z něj vrátíte v jednom kuse a s plným telefonem fotek. Je to zkušenost, kterou jim nikdo nezávidí, ale kterou budou všem cpát pod nos při každé příležitosti, kdy půjde o body. Snad tato lekce z pokory v betonu aspoň na chvíli utlumí ty největší výkřiky o tom, jak je všechno jenom mediální hra. Realita totiž v Kyjevě nekouše, ta tam rovnou trhá na kusy, a to i lidi s velmi vysokým sebevědomím.
Příběh Filipa Turka a Petra Macinky tak končí jako humorné memento o tom, že i ten největší frajer vypadá v protileteckém krytu úplně stejně jako vyděšený turista. A to je asi ta největší pravda, kterou si z téhle „jízdy“ mohli přivézt.
Použité zdroje: Novinky.cz