Generál Řehka v nejistotě: Šéf armádní elity končí za pár týdnů a nikdo mu nic neřekl

Kariérní harašení v české armádě dosahuje vrcholu. Šéf generálního štábu netuší, kam ho osud a ministryně pošlou na svačinu.

Server iRozhlas.cz, opírající se o své všudypřítomné interní zdroje, přišel s fascinujícím vhledem do personálního chaosu na nejvyšších patrech naší armády. Zdá se, že v rezortu obrany se hraje verze „škatulata, hejbejte se“, ovšem s tím rozdílem, že hlavnímu hráči, generálporučíku Karlu Řehkovi, zapomněli říct, jestli pro něj vůbec zbyla nějaká židle. Do konce jeho služby zbývá šest týdnů a on, jako správný elitní voják vycvičený na přežití v nejistotě, stále netuší, co s ním po 1. únoru bude.

Je to skutečně unikátní manažerský přístup. Zatímco v běžném světě se o nástupcích strategických lídrů jedná měsíce dopředu, u nás se sází na moment překvapení. Ministryně obrany Jana Černochová se sice dušuje, že s generálem „průběžně mluví“, ale výsledek těchto konverzací je zjevně tak tajný, že o něm neví ani samotný objekt zájmu.

Řehka tak zůstává v očekávání, zda dostane novou misi, nebo se půjde nahlásit na úřad práce jako nejlépe vycvičený nezaměstnaný v zemi.

Strategické mlčení jako nová doktrína ministerstva

Celá situace připomíná špatně napsaný špionážní román. Ministryně Černochová sice tvrdí, že chce mít v otázce budoucnosti generálního štábu jasno co nejdříve, ale zároveň dodává, že proces podléhá zákonu o vojácích z povolání. Tento zákon je zjevně tak složitý, že vyžaduje naprosté informační embargo i vůči člověku, který má na starosti obranyschopnost státu v době, kdy kousek od našich hranic zuří válka. Podle iRozhlasu se přitom rýsují dvě hlavní cesty. Buď Řehka dostane další čtyřletý mandát, což by dávalo smysl každému, kdo preferuje kontinuitu, nebo se sbalí a půjde do civilu. Třetí možností je pak nějaký diplomatický „trafikantský“ post, kde by generál mohl své zkušenosti uplatnit například při vysvětlování, proč se v Česku personální politika dělá metodou hodu kostkou v bunkru.

Když levá ruka neví, co ta pravá (ne)podepisuje

Zatímco se v kuloárech šeptá o napjatých vztazích mezi ministryní a generálem, oficiální linka zůstává profesionálně sterilní. Řehka se nechal slyšet, že je voják a splní rozkaz, ať už bude jakýkoliv. To je sice šlechetné, ale v situaci, kdy mu do civilu zbývá 44 dní, to působí spíše jako scéna z filmu, kde hlavní hrdina kráčí vstříc západu slunce, aniž by věděl, jestli tam na něj čeká limuzína, nebo exekuční příkaz na výstroj.

Zdroje z okolí generála potvrzují, že nejistota není jen jeho soukromým problémem.

Celý generální štáb napjatě sleduje, zda se bude pokračovat v nastaveném kurzu modernizace, nebo jestli přijde někdo nový, kdo bude mít na barvu maskáčů a nákup stíhaček úplně jiný názor. Je to taková armádní reality show, kde se o vítězi rozhodne pravděpodobně v poslední minutě finálového dílu.

Aby toho nebylo málo, do hry vstupuje i politický cyklus. Blížící se volby dělají z každého personálního rozhodnutí potenciální granát. Ministryně si je moc dobře vědoma, že jakýkoliv pohyb na šachovnici může vyvolat bouři v opozici i v koalici. Takže se raději nedělá nic, nebo se to aspoň neříká nahlas, dokud to není naprosto nevyhnutelné.

V závěru této tragikomické etudy zbývá jen doufat, že se generál Řehka dozví o své budoucnosti dříve, než si v armádním skladu bude muset nechat podepsat výstupní list a vrátit služební telefon. Protože informovat šéfa armády o jeho osudu až v momentě, kdy si balí krabice v kanceláři, by byla satira i na poměry naší politické scény až příliš silná.