Přišel jsem jako host. Odešel jako gastro-vrak. Grilovačka, kde jsem porazil všechny… kromě vlastního žaludku.
Všechno začalo nevinně. Slunce svítilo, uhlí žhnulo, a já měl na sobě tričko s nápisem „Maso je láska“. Netušil jsem, že ten den se stanu obětí největšího kalorického atentátu od dob vynálezu tatarky. První sousto bylo poetické. Šťavnatý špekáček, lehce připálený, s hořčicí, která mi slíbila věrnost. Druhé sousto už bylo výzvou. Třetí? To už mě začalo podezřívat. A čtvrté? To mi šeptalo: „Jiří, tohle nedopadne dobře.“
Když se maso spojí proti tobě
Kolem mě se točilo tolik klobás, že i vegetarián by začal zpívat hymnu uzenin. Krkovice se tvářila jako boss podsvětí, kuřecí paličky mě sledovaly jako inkvizice, a hermelín? Ten se tvářil jako dezert, ale uvnitř skrýval lávovou past. Občas jsem si přihodil list salátu. Jen tak, aby to vypadalo, že mám zájem o vlákninu. Ale ten salát se na mě díval s opovržením. Věděl, že je tam jen jako kulisa. Jako zelený svědek mého selhání.
Pivo teklo proudem. S každým dalším jsem měl pocit, že zvládnu ještě jedno kolečko. A pak další. A pak… přišla fazolová pomazánka. Ta mě zlomila. Vypadala nevinně, ale uvnitř skrývala plynový útok.
Břicho jako samostatná entita
V jednu chvíli jsem se pokusil vstát. Tělo odmítlo spolupracovat. Břicho se rozhodlo, že bude samostatná entita. Mluvil jsem s ním. Prosil jsem ho. Vyhrožoval. Ale ono jen tiše bublalo. Přátelé se smáli. Jeden mi přinesl další klobásu „na spravení“. Druhý mi nabízel digestiv. Třetí mi chtěl zavolat pohřební službu. Já jen ležel, funěl a přemýšlel, jestli se dá žaludek přesvědčit k restartu. V dálce někdo rozjížděl další várku masa. Zvuk syčícího tuku mi připomněl, že jsem kdysi býval člověk. Teď jsem jen obal na proteiny. A ten obal praskal.
Někdo mi podal meloun. Myslel to dobře. Ale meloun je jako diplomat na válečném poli. Sladký, mírumilovný, ale naprosto bez šance.
Koláč jako poslední kapka
Začal jsem počítat, kolik jsem toho snědl. Pak jsem to vzdal. Čísla přestala dávat smysl. Můj jazyk měl chuť na další sousto, ale mozek křičel: „Zavři tu pusu, Jiří!“ V jednu chvíli jsem se pokusil vypadat nenápadně. Jako že jen odpočívám. Ale když se ti břicho zvedá jako příliv, nenápadnost není možnost.
Vypadalo to, že rodím steak
A pak přišla teta s domácím koláčem. Třešňový. S drobenkou. A já? Já jsem se zvedl. Vzal si kus. Protože i když tě maso zlomí, cukr ti dá naději.
Ten den jsem pochopil, že grilování není jen o jídle. Je to test charakteru. Test žaludku. Test přátelství. A hlavně — test toho, kolik masa může člověk sníst, než se stane součástí stolu.
Od té doby nosím na grilovačky jen volné oblečení, beru si vlastní salát a před každým soustem se ptám: „Opravdu to potřebuju?“ Odpověď je vždycky ne. Ale stejně to sním.