Letos jsem se rozhodl pro dobrodružství. Výsledkem je série traumat, kulturních šoků a nečekaných setkání s realitou.
Když jsem si letos plánoval dovolenou, řekl jsem si: žádné válení u bazénu! Což byla první chyba. Druhá chyba byla, že jsem si to opravdu splnil. Třetí chyba? Myslet si, že cestování po Evropě je levnější než terapie.
Barcelona mě přivítala jako rozvodový právník – s úsměvem, který něco skrývá. Tapas chutnaly skvěle, ale účet za ně mi způsobil akutní španělskou depresi. Sagrada Família byla nádherná, ale po třech hodinách fronty jsem začal chápat, proč Gaudí raději zemřel pod tramvají.
Slovensko: země, kde historie potkává koupaliště
Nitra mě překvapila. Historie na každém rohu, ale největší kulturní šok jsem zažil na místním koupališti. Vstup za 4 euríčka po 16. hodině? To je levnější než moje sebeúcta. Hrad byl krásný, ale nejvíc mě fascinovalo, že místní považují betonový chodník za „romantickou promenádu“.
Přesun do Karlových Varů byl jako návrat do reality. Lázně, kolonády, Becherovka – všechno, co potřebujete k tomu, abyste zapomněli, že jste si zapomněli vzít dovolenou od vlastního života. Setkání s Rosťou z Aše bylo příjemné, dokud nezačal mluvit o německých platech. Smáli jsme se, až nám z toho zhořkla minerálka. Ostrov nad Ohří mě přivítal socialistickým realismem. Všechno vypadalo jako kulisy z filmu, který nikdy neměl premiéru. Místní muzeum mi připomnělo dětství – hlavně tím, že jsem tam znovu zažil pocit beznaděje.
Jižní Čechy: vlakem do minulosti (a zpět bez klimatizace)
Tábor byl základna. Husitské město, kde jsem se cítil jako Jan Žižka – slepý k realitě, ale odhodlaný přežít. Koncert Znouzectnosti byl skvělý, dokud mi nedošlo, že jsem jediný, kdo si myslí, že punk je ještě relevantní.
Výlet do Písku byl jako meditace. Starý most, klidné centrum, řeka… a já, sedící na lavičce, přemýšlející, proč jsem si raději nevybral Chorvatsko. Strakonice mě přivítaly deštěm. Celý den propršel, což bylo ideální – alespoň jsem nemusel předstírat, že mě zajímá folklór. Veselí nad Lužnicí bylo malebné. Historie a příroda tvořily dokonalou kombinaci pro odpolední procházku. Bohužel jsem si zapomněl repelent, takže jsem se stal hlavním chodem pro místní hmyz.
Znojmo, Kroměříž, Ostrava, Bzenec, Kolín, Olomouc – všechna města měla své kouzlo. Ale po desátém vlaku bez klimatizace jsem začal věřit, že Česká republika je testovací laboratoř pro lidskou trpělivost.
Závěr: mozaika zážitků a pár jizev
Moje dovolená byla pestrá. Od španělského chaosu přes slovenskou nostalgii až po českou absurditu. Každé místo mi nabídlo něco – většinou bolest zad, kulturní šok nebo účet, který jsem nečekal. Ale víte co? Všechno dohromady vytvořilo mozaiku, na kterou budu vzpomínat. S úsměvem, trochou nostalgie… a s pevným rozhodnutím, že příští rok si koupím nafukovací bazén a zůstanu doma.
A pokud se ptáte, kde to bylo nejhorší – odpověď je jednoduchá: všude, kde jsem si myslel, že to bude nejlepší.