Za socialismu šlo o drobné v Tuzexu, po převratu o miliardy. Jak parta hochů od Tuzexu změnila trestný čin na podnikatelský plán snů?
Veksláctví. Neoficiální, ale zatraceně nejefektivnější ekonomický model reálného socialismu, který se tvářil, že neexistuje. O nesmrtelném fenoménu veksláků a jejich hladkém přechodu z šedé ekonomiky do raného kapitalismu, o němž nás poučil publicista Daniel Kupšovský ve své sérii „1000 a jeden příběh„ na serveru Medium.cz, píšeme proto, abychom ukázali, že poctivá práce za socializmu byla jen taková společenská předehra. Zatímco poctiví občané s láskou a montérkami v ruce budovali světlé zítřky, naši hrdinové — muži s blyštivými prsteny a šusťákovými soupravami — počítali budoucí kapitál. Stát si hýčkal svůj monopol na valuty, ale zapomněl, že lidé mají akutní touhu po věcech, které nebyly zelené, hnědé a Made in SSSR. Zóna kolem prodejen Tuzexu, chrámu západního konzumu, se tak stala jejich Wall Streetem. Byla to Mekka pro každého, kdo chtěl džíny, které vydrží déle než první praní, nebo digitálky, které uměly víc než jen ukazovat čas a vyvolávat závist.
Tuzex nebyl obchod, to byla sociální propustka.
Kdo neměl „tuzexovou“ věc, jako by nebyl. A kdo ji obstaral? No přece vekslák, ten rytíř temného trhu, který vám za pětistovku z ruky obstaral pětibon a k němu i povýšený pohled, že jste v tomto byznysu jen amatér. Byli to ti nejlepší makléři, jenže místo v Londýně úřadovali v Praze ve Štěpánské a měli dress code „koženka a brýle pilotky“. Měli valuty, měli kontakty a především – měli tah na bránu, který by i soudruzi z ÚV záviděli.
Peníze za nic, úplatky za klid
Každý, kdo chtěl v socialistickém ráji podnikat, musel řešit jeden nepříjemný detail: příživnictví. Paragraf, který posílal do vězení ty, co se, ó hrůzo, snažili vydělat peníze mimo státem schválené koryto.
Jak to vyřešit? Jednoduše. Veksláci byli géniové korporátního managementu. Oficiálně byli zaměstnáni. Nejčastěji jako vedoucí skladů, zelináři nebo (nejlépe) plní invalidní důchodci. Zato, že jim razítko v občance nechybělo, občas s chutí za úplatek poslali do práce nějakého toho soudruha v penzi. Byl to dokonalý systém: stát se chlubil plnou zaměstnaností a oni měli čas v klidu navyšovat své jmění.
Babička v práci, vekslák na rohu s kilem bonů – to je pravá definice efektivní socialistické práce.
Skok z kanálu na kapitálový trh
A pak přišel listopad 1989. Zatímco zbytek národa nadšeně cinkal klíči, naši byznysmeni cinkali penězi. Měli jednu klíčovou výhodu: hotovost. Obrovské množství, které se neměřilo na výplatní pásky, ale na množství poukázek propasírovaných rukama. Disidenti řešili, jak postavit demokracii. Veksláci řešili, co se dá za bony koupit jako první. Najednou se jejich „trestná činnost“ elegantně přejmenovala na „rizikové investování“ a „zkušenosti s černým trhem“ na „skvělou znalost tržního prostředí“. A to je v tom celý vtip: zatímco se slušní lidé učili základy účetnictví, tito hoši už kupovali první zchátralé hotely a zelinářství, které pak zázračně proměnili v lukrativní nemovitosti.
Během pár let se z podezřelých překupníků stali respektovaní „podnikatelé“, „investoři“ a „poradci“, kteří měli ty správné kontakty na ty správné politiky. Jejich minulost? Přece jen taková raná, pionýrská fáze budování tržního hospodářství.
Nikdo se neptal, kde se vzaly ty statisíce a miliony v hotovosti, které zaplavily rodící se kapitalismus. Jednoduše se transformovali, jako nejohebnější politické kádry: šusťákovou bundu vyměnili za kašmírový kabát a z Tuzexu se přesunuli do bankovních rad.
Inu, peníze nesmrdí, zvláště pokud si za ně koupíte novou, neposkvrněnou pověst. Jejich příběh je tou nejironičtější satirou naší ekonomické transformace.