Jak zednické kladivo a pár stříbrných zničilo český odboj i jednoho Jidáše

Příběh o tom, jak se z elitního výsadkáře stal největší ožrala Protektorátu a proč se nevyplatí měnit kamarády za německé marky.

Jak už trefně poznamenal kanál World History CZ ve svém nedávném exkurzu do temných koutů naší historie, existují lidé, kteří do dějin vstoupí hlavním vchodem, a pak ti, co se tam vplíží zadním schodištěm pro služebnictvo a ještě cestou ukradnou stříbrné lžičky. Karel Čurda, hrdina našeho dnešního vánočního rozjímání o lidské páteři (nebo spíše jejím nedostatku), byl přesně ten typ, co vám na Štědrý den sní salát a pak vás udá, že máte v bytě neohlášeného kapra. Podle interních zdrojů i historických análů to byl zkrátka muž, který pochopil slovo „vlastenectví“ jako „vlastní-kapsu-naplnit“.

Karel se narodil v Nové Hlíně, což je název, který jako by předpovídal, z jakého materiálu bude jeho charakter.

Jako nejmladší ze šesti dětí zedníka se musel ohánět, a tak místo filosofování o svobodě raději popadl kladivo. Armáda pro něj byla požehnáním – postel, teplý žvanec a možnost střílet do terčů, což mu šlo náramně. Dokonce byl považován za vzorného vojáka s disciplínou ostrou jako břitva. Kdo by to byl řekl, že tenhle disciplinovaný mládeneec jednou vymění uniformu za teplé místo na výplatní listině gestapa?

Jak se z elitního skokana stal mistr v disciplíně schovávání se u maminky

Když Hitler v březnu 1939 usoudil, že Praha vypadá lépe s hákovým křížem, Čurda hrdinně prchl do Polska a následně do Francie. Tam se v cizinecké legii potkal s Gabčíkem a Kubišem. Tehdy to byla nerozlučná trojka, něco jako Tři mušketýři, jenže s tím rozdílem, že D’Artagnan v Čurdově podání se později rozhodl prodat Athose i Porthose za pár drobných a německý pas. V Anglii ho vycvičili jako elitního agenta – skákal z letadel, učil se odpalovat věci do vzduchu a instruktoři o něm psali, že je to „veselý týmový hráč“. Inzerát na zrádce by se tehdy v Londýně hledal těžko. V noci na 28. března 1942 byl v rámci operace Out Distance vysazen do protektorátní tmy. Navigátor se sice trochu sekl a vysadil je jinde, ale to Čurdu nezastavilo. Zatímco jeho velitel Opálka si při dopadu pochroumal nohu a kolega Kolařík raději zvolil smrt, aby nikoho neprozradil, náš Karel se rozhodl, že nejlepší odboj je ten u maminky pod sukní. Odjel do Nové hlíny a tam místo partyzánštiny studoval v novinách seznamy popravených, zatímco mu maminka plakala na rameni, že z nich udělají druhé Lidice.

Deset milionů důvodů proč zapomenout na přísahu a začít mluvit německy

Atentát na Heydricha byl pro Čurdu poslední kapkou, ale ne tou, která by ho motivovala k boji. Strach je mocný čaroděj, a když k tomu gestapo přihodilo nabídku deseti milionů korun, Karel zjistil, že jeho svědomí má velmi přesně vyčíslitelnou hodnotu. Nejdřív zkusil poslat anonymní dopis, ale když se nic nedělo a gestapo stále nabízelo ty lákavé miliony, sbalil si uzlíček zrady a vydal se přímo do Bredovské ulice. Tam u výslechu nejdřív zkusil polknout jed, ale pak si to rozmyslel – přece jenom, mrtvola si těch pět milionů (které nakonec dostal) neužije.

Jeho zrada byla chirurgicky přesná. Udal všechny, kteří mu pomáhali, od rodin odbojářů až po své spolubojovníky v kostele svatých Cyrila a Metoděje.

Dokonce se tam osobně dostavil a do mikrofonu na své kamarády křičel, ať se vzdají, že se mu „nic nestalo“. Odpovědí mu byla střelba a jasný vzkaz, že ne každý má páteř z plastelíny. Za odměnu dostal nové jméno Karl Jerhot, německou manželku (švagrovou gestapáka) a byt v Praze. Stal se z něj profesionální „volavka“, který jezdil po zemi a podváděl další vlastence.

Od německých marek k pankrácké šibenici aneb konec jednoho ožraly

Ke konci války už byl Čurda i pro Němce jen obtížným hmyzem. Z elitního agenta se stal troskou, která propíjela krvavé peníze v pražských putykách. Na schůzky s gestapem chodil pozdě nebo vůbec, protože kocovina byla silnější než loajalita k Říši. Když se v roce 1945 karta obrátila, zkusil ještě jednou utéct, ale nakonec na četnické stanici v Manětíně prohlásil: „Ať přijde, co má přijít.“ A přišlo to.

V dubnu 1947 stanul před soudem, kde se nezmohl na nic jiného než na koktání o strachu o rodinu.

Zatímco 262 lidí, které nepřímo poslal na smrt v Mauthausenu (včetně čtrnáctileté Jindřišky Novákové), nemělo šanci na milost, Čurda u soudu jen bledě mlčel. 29. dubna 1947 se nad ním na Pankráci konečně zavřela voda, respektive se pod ním otevřelo propadlo šibenice. Nežádal o milost, protože i jemu muselo být jasné, že pro člověka, který zavinil smrt stovek lidí a zničil celý domácí odboj, by byla milost jen dalším výsměchem historii. Tak skončil muž, který měl být hrdinou, ale zvolil si kariéru nejlevnějšího zboží na nacistickém trhu.