Dýško – kdysi symbol uznání, dnes drobná daň za lidskost. Kdo má vlastně platit mzdu? Zákazník, nebo šéf, co pije kávu zadarmo?
Kávová kultura v Česku dostala nový šmrnc – teď už se u pokladny neptá jen terminál, ale i vaše svědomí. A protože svědomí má často menší kreditní limit než karta, vznikají trapné momenty, které by se daly přenášet živě na ČT24. Tématu se dnes věnovala blogerka Amálie Včera na serveru Medium.cz, která tímto inspirovala redakci magazínu FaktHusty.cz, aby na dýškové dilema zareagovala po svém – tedy s trochou ironie, kofeinu a české reality v hrnku.
Vcházíte do kavárny, objednáte si „flat white,“ usmějete se na baristu, který vám úsměv oplatí pohledem „tak kolik přihodíš?“. Na displeji bliká nabídka – 5 %, 10 %, nebo 15 %. Žádné „ne, děkuji“ tam nenajdete, protože systém ví, že to by bylo moc smutné.
A teď to dilema. Když stojíte u pultu a čekáte jen kávu s sebou, proč máte přihazovat? Za to, že barista zmáčkl tlačítko na mašině? Nebo proto, že jste mu na vteřinu narušili rytmus dne svou přítomností? Dýška se stala jakýmsi lakmusovým papírkem lidskosti. Nedáš – jsi necitlivý skrblík. Dáš – jsi mecenáš kavárenského umění. A přitom jde často jen o pár korun, které ve finále rozhodnou, jestli si obsluha koupí croissant nebo ne. Proč vlastně dýška dávám? Protože chci poděkovat, nebo protože se bojím, že mě obsluha nenávidí, pokud zmáčknu „0 %“? Tahle hra o vděk a morálku má v sobě víc psychologie než celý Freudův archiv.
Kdo tu vlastně koho platí?
Majitel kavárny si mnul ruce. „Lidi rádi dávají dýška, takže základní mzdu klidně trochu snížíme.“
A zákazník se mezitím plácá po kapsách, aby udržel iluzi férového světa, kde i cappuccino má svědomí.
Dýško se tak proměnilo z dobrovolného gesta v povinný společenský poplatek. Malý rituál moderního stydlivého altruismu, který už dávno přestal být o poděkování.
A pak tu máme profese, které by si dýško zasloužily mnohem víc. Třeba zdravotní sestry, učitelé nebo pokladní v supermarketu, kteří by si rádi zmáčkli na terminálu „přidat 10 % za přežití směny“. Ale nedá se. Je to privilegium kaváren a restaurací.
Když barista supluje účetní
V mnoha podnicích dýška tvoří podstatnou část výplaty. Jenže nikdo vlastně neví, kam ty peníze jdou. Někde je rozděluje manažer podle nálady, jinde si zaměstnanci házejí korunou. Transparentnost? Ta by se mohla podávat jen jako sezónní specialita. Kdo na tom ale vydělá, je jasné – systém, který se tváří férově, ale ve skutečnosti jen elegantně přehazuje zodpovědnost z majitele na hosta. A zatímco host platí navíc, majitel s klidem říká: „Tohle je přece běžné.“ A teď si představte, že byste místo dýška platili férovou cenu. Káva by stála o pár korun víc, ale nikdo by vám už necpal terminál pod nos s otázkou, zda jste dost morální na 10 %.
Možná je čas na kávovou revoluci
Některé podniky už na to přišly – žádná dýška, žádný stres. Plat zaměstnanců pokrývá to, co má, a host odchází s čistým svědomím. Jinde přidali automatický servisní poplatek, aby bylo jasno hned.
A pak jsou ti, co jedou postaru. Dobrovolné dýško, dobrovolná trapnost a dobrovolné přemýšlení, jestli 5 korun není málo a 10 už moc.
Dýška rozdělují společnost víc než politika. Někdo je dává s radostí, jiný z principu ne. Ale možná je načase připustit, že tohle kávové divadlo potřebuje novou režii.
Možná už nestačí hodit drobné do kelímku. Možná je čas vést férovou debatu o tom, kdo má platit férovou mzdu – zákazník, nebo ten, kdo z každého latté staví nový byt.