Ve školách socialismu neexistovalo ADHD, jen „zlobivý Franta“. Místo diagnózy pomáhala rákoska, přísný pohled a rodičovská schůzka.
Tématu se dnes s gustem věnuje náš satiristický magazín FaktHusty.cz s tím, že v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech se ve školních lavicích odehrávalo něco, co by dnešní psychologové popsali jako učebnicový příklad ADHD. Jenže tehdy to mělo jiné jméno: „Zlobivý Franta“. A diagnóza? „Dej mu přes prsty, soudružko učitelko, a bude klid.“
Zatímco dnešní děti mají individuální plány, psychoterapie a odborníky na speciální pedagogiku, v bývalém režimu byla hlavním terapeutem paní učitelka s tvrdou rukou a nástěnkou plnou budovatelských hesel. Hyperaktivní dítě? To nebyla porucha, to byl „problém s kázeňským řádem“.
Rákoska – lék na všechno
Rodiče byli tehdy přesvědčeni, že dobrý učitel zvládne i čertíka, který nedokáže posedět v lavici ani tři minuty. A jak? No přece tradiční metodou: rákoskou. V lepším případě „důrazným pohledem“, v horším několika ranami přes prsty. ADHD tehdy neznamenalo „porucha pozornosti“, ale „ať dostane hned“. Dnešní psycholog by možná dětem doporučil relaxační techniky. V roce 1980 to byla jednoduchá rovnice: když se třída chová jako cirkus, nastoupí generálka s dřevěným ukazovátkem a udělá pořádek.
Socialistická škola jako vojenský tábor
Ve třídách bývalo i 35 dětí, takže učitelka neměla čas hledat příčiny neklidu. Nezlobíš? Máš jedničku. Zlobíš? Dostaneš poznámku, pohlavek a někdy i ten slavný „laskavý výchovný prostředek“, který dnes pedagogové popisují jako „fyzický trest“.
Školní psycholog?
To byl v lepším případě tělocvikář, který měl volnou hodinu a poslal tě běhat kolečka, aby z tebe dostal přebytečnou energii.
Rodičovské schůzky jako soudní tribunál
Rodiče byli obvykle na straně učitelů. Když Franta dostal facku, doma dostal druhou, protože „paní učitelka má vždycky pravdu“. ADHD tak mělo smůlu – diagnóza žádná, jen spousta důvěry v to, že tvrdá výchova z hyperaktivního dítěte udělá spořádaného občana socialistické republiky.
Když disciplína voněla režimem
Socialismus miloval pořádek a disciplínu. „Kázeň musí být…, to je to hlavní…“ Kdo neposeděl v lavici, měl problém. Děti, které by dnes měly podporu speciálních pedagogů, byly tehdy hvězdami třídních knih s rekordním počtem poznámek. Kdo měl smůlu, stával se hlavním aktérem rodičovských schůzek, kde učitelka referovala, že „žák ruší vyučování“. Rodiče přikyvovali, ředitel pokyvoval hlavou a Franta dostal doma zákaz televize, což v éře dvou kanálů bolela dvojnásob.
Dnešní pohled se směje, ale i kroutí hlavou
Z dnešního pohledu působí tahle „výchovná metoda“ spíš jako groteska než seriózní přístup. Děti s ADHD dnes dostávají odbornou pomoc, učitelé školení a rodiče informace. V 70. letech dostali jen příkaz: „Seď rovně, poslouchej, nezlob.“
A tak zatímco dnešní školy hledají inkluzivní přístupy a individuální péči, tehdejší socialistické školství věřilo v kouzlo rákosky, třídní důtky a vyučování s vojenskou disciplínou.
Možná proto má generace z osmdesátek dodnes reflex, že když někdo zakřičí „soudružko učitelko!“, automaticky ztichne a sedne si rovně.