Dva roky bez mámy, bez vlasů a bez šance říct „ne“. Tak vypadala socialistická vojna, továrna na poslušnost i absurdní historky, které se vyprávějí dodnes.
Když se mozek českého internetu rozsvítí, je to slyšet až v redakci FaktHusty.cz. Dnes se to stalo: bloger Miroslav Adamec na serveru Medium.cz vedl prst, napsal článek a tím nechtěně způsobil menší zemětřesení v našem redakčním kávovaru. Inspirováni jeho textem jsme si vzpomněli, že tohle téma jsme ještě neokomentovali — a to je přece trestuhodné. Tak jsme se do toho pustili. Po našem. Po hustě. Po satiricku. Protože když někdo píše vážně, my píšeme vážněji. A s ironií tak ostrou, že by se s ní daly krájet předvolební sliby.
Když někdo v osmdesátkách řekl „odvod“, nebyla to žádná náborová reklama, ale vstupenka do reality, kde se rozhodovalo, kdo bude mašírovat a kdo jen zatloukat hřebíky v záloze. Branný zákon měl jasno – každému chlapci po osmnáctinách přidělil uniformu, ať chtěl, nebo ne. Doktoři na komisích měli rentgenový pohled a podle jednoho písmenka určovali, jestli jsi materiál na hrdinu, nebo spíš na kancelář. „Ačko“ znamenalo polní lopatku a rozkazy, „Béčko“ alespoň suchý týl. „Déčko“ byla výhra v loterii – trvalé osvobození. Kdo zkoušel hrát mrtvého brouka, mohl místo kasáren zkusit i vězeňskou kuchyni, tam prý měli podobné menu.
Po odvodu přišel povolávací rozkaz – ten papír, který ti v podstatě říkal: „Na dovolenou zapomeň, stát tě potřebuje.“ Měl jsi ho brát jako čest, ale většina kluků ho četla spíš jako předvolání. Do kapsy občanku, do druhé členskou kartičku SSM, vlasy zkrátit a hurá na vlak.
Maminky plakaly, přítelkyně slibovaly věrnost a tátové radili, jak přežít první buzerák.
Nikdo ovšem nezmínil, že i cesta do kasáren může skončit jako akční film – demolice vagónů, láhve z oken a jeden nešťastník pod koly rychlíku. Prostě „Horror na kolejích“, jak to tehdy pojmenoval časopis Mladý svět. Jenže tehdy platilo, že i šílenství se musí tvářit vlastenecky.
Když se stříhá důstojnost
Vojna začínala nevinně – prezencí, prohlídkou a očkováním, které mělo chránit hlavně důstojníky před chřipkou z branců. Kdo ještě neztratil iluze, ten o ně přišel u holiče. Vteřina, pár tahů strojkem a z kluka byl anonymní „vojín“. Když padaly první vlasy, padala i poslední špetka svobody. V tu chvíli se z člověka stal inventář kasáren. Uniforma, boty, čepice, všechno v nesprávné velikosti – a k tomu rozkaz „naučit se to mít rád“. Civilní šaty letěly poštou domů, aby se náhodou nechtělo utéct.
„Když mi dali krém na boty a zjistil jsem, že v něm má každý vyrytý číslo 730, pochopil jsem, že to není značka, ale počet dnů, co tu budu,“ vzpomínal jeden z branců. Ano, dva roky, které se zdály delší než celé dětství.
Přijímač aneb továrna na poslušnost
Pak přišel přijímač – šest týdnů, kdy se z civilisty stal voják, a z vojáka někdo, kdo uměl držet jazyk i čepici. Všechno mělo rytmus: křik, běh, rozkaz, pád, vstát, opakovat. A nad tím vším seržant, co měl zřejmě patent na hlasitost. Fyzická i psychická likvidace probíhala podle plánu. Není divu, že se právě v téhle fázi lámaly nejen lopatky, ale i duše. Statistiky ukazovaly, že právě přijímač byl pro mnohé doslova smrtící zkušeností. Kdo přežil první měsíc, mohl se těšit na slavnostní přísahu. Maminky brečely do kapesníků, když viděly, jak se jejich kluk proměnil v chodící příručku vojenského řádu. Naštěstí nebrečely dlouho – po odjezdu zpět domů už věděly, že další návštěva bude nejdřív za půl roku.
Mazáctví, šlendrián a smysl pro absurdno
Zbytek služby už byl jen rutina se vším, co k ní patří – rozkazy, politická školení, brigády a legendární mazáctví.
Starší ročníky si dokazovaly autoritu tím, že mladším ztrpčovaly život, zatímco důstojníci předstírali, že o ničem nevědí. Člověk se naučil víc o přežití než o obraně vlasti. Každý měl svůj trik, jak přežít: někdo spoléhal na humor, jiný na pivo z kantýny. A přesto, když se dnes bývalí vojáci potkají, mluví o vojně s úsměvem.
Někteří ji nazývají ztracenými roky, jiní školou života. Pravda je někde uprostřed – mezi ešusem, leštěnou kanadou a věčnou otázkou: „Proč jsme to vlastně všechno dělali?“
Možná proto, aby měli o čem vyprávět. Nebo aby pochopili, že svoboda, stejně jako vlasy, roste pomalu – ale stojí za to ji chránit.