Kominík od Marie Terezie dostal štítek štěstí, a lidé si na něj sahají – už ne pro saze, ale pro iluzi, že černá může být luxus.
Komín byl kdysi luxus. Když v 14. a 15. století začaly renesanční budovy sázet na komíny, byl to znatelný rozdíl. Dřív lidé topili venku nebo v kamnech bez houfů sazí. Kominictví jako profese se rodilo pomalu, s respektem i strachem — komín byl nebezpečný, saze dělaly neplechu.
V Čechách se od 16. století kominíci začali stávat profesionály.
Řemeslo rostlo: někdo držel monopoly, jako Tomáš Moniga, který si urval právo čistit všechny komíny Prahy. Bez statického řádu by to byla anarchie sazí. Kominík nebyl jen černý člověk na střeše — byl to někdo, kdo držel bezpečnost města v čistotě.
Jenže štěstí? To přišlo až s potřebou Marie Terezie. Když královna si ověřovala, že kominík opravdu pracuje, zkoušela saze na jeho rukách. Když byly saze — prý štěstí. Ať to zní jakkoli absurdně, od té doby platí, že jestli vidíš kominíka, můžeš doufat, že štěstí právě dýchá saze.
Černé šaty a kouřová uniforma
Uniforma kominíků je černá. Někteří říkají, že proto, aby saze nebleskly na oblečení. Jiní tvrdí, že černá přišla z funebráckého oděvu — vyřazeného oděvu smutečního, který se oblékal při pohřbech. V praxi černé oděvy zakrývají špínu, jenže symbolika zůstává: kominík není bílý rytíř, ale někdo, kdo přináší černotu — a s ní prý i štěstí.
Komín je bezpečnost, kominík likviduje riziko.
Sazení tradice do každodenního života
Ve 18. století přibyly vyhlášky, že lidé musí čistit komíny. Najednou kominík nebyla jen „chudá profese“, byla to povinnost. Mariánské hnutí tradice a regulace znamenaly, že kominík získal status: nejen špinavých rukou, ale i symbolu pořádku.
V letech 1948-1989 kominictví ztratilo část své prestiže — komunální služby, falešní kominíci, chaos. Po revoluci přišla kvalifikace, certifikace, normy. Ale lidé si stále pamatují, že kominík je štěstí: fronta na jeho ruce pro saze, vzrušení z černé skvrny — to přežilo i při kritických revizích.
Žert, trocha magie a péče
Obyčejný člověk nechce jen legendu. Chce bezpečný komín, nehořící střešní krytinu a čisté topení. Tradice je milá, ale opravdové štěstí je, když dům není ohořelý. Když kominík udělá svou práci a nezapomene klíčové detaily — výšku, tah, požární předpisy.