Německo se topí v recesi, Merz válčí s Bruselem a Green Deal praská ve švech. Evropa zjišťuje, že ideály se špatně platí.
Tématu se dnes věnoval bloger Thomas Paukner na serveru Medium.cz, s odkazem na další své zdroje, který inspiroval redakci satirického magazínu FaktHusty.cz, aby se do tématu opřela tvrdě – po svém. Protože když i Německo, motor Evropy, škytá, je jasné, že motor celé EU má víc šroubů venku než uvnitř. A Friedrich Merz, nový německý kancléř, teď stojí před úkolem, který by nevzal ani Iron Man: zachránit stát, který se topí ve vlastní ekologické dokonalosti. Merz přebírá Německo v době, kdy se zelené sny mění v šedou realitu. Hospodářství padá, AfD roste a Brusel dělá, že se nic neděje. Evropská komise mluví o jednotě, zatímco členské státy se přetahují o poslední kapky trpělivosti. Všechno, co mělo být symbolem pokroku – klimatické cíle, emisní povolenky, zákaz spalováků – se v praxi mění na ekonomickou dietu, kterou nepřežije ani nejodolnější koncern.
Když zelená ideologie dostane červené čísla
Green Deal měl být záchranou planety. Místo toho zachraňuje jen analytiky, kteří počítají škody.
V době, kdy Evropě hrozí recese, se z Bruselu stále ozývá sbor svatých ekologů, kteří chtějí více zákazů, více povolenek a hlavně více peněz. Ekonomická logika? Nula. Ideologická víra? Sto. A Merz si to uvědomuje.
Zatímco česká vláda se hádá o kávu v kantýně, německý kancléř otevřeně říká, že tohle tempo unese leda Elon Musk, a to jen do prvního daňového přiznání. Zpochybňuje emisní systém ETS 2, odmítá plán na zákaz spalovacích motorů a místo zelené revoluce nabízí návrat k průmyslu, který živí miliony lidí.
Bruselský svět ideálů a německý účet za realitu
V čele Evropské komise stojí Ursula von der Leyenová – žena, která kdysi působila jako hlas rozumu.
Dnes je spíš jak generátor bruselských snů, který chrlí návrhy rychleji, než je členské státy stíhají odmítat. Navýšení rozpočtu, ekologické daně, nové klimatické fondy – všechno krásně vypadá na papíře, dokud někdo neotevře účetnictví.
Merz se tak dostal do konfliktu s vlastní krajankou, bývalou kolegyní z CDU. A není divu. Německo krvácí kvůli propouštění v automobilkách, inflace leze po stěnách a Brusel chce další miliardy na experimenty. Kancléř proto říká jasné ne. Jenže v unii, kde se říká „spolu“, působí odpor jako rouhání.
Od Merkelland k Merzland: když se sen o unii mění v reality show
Angela Merkel kdysi Evropě slibovala stabilitu. Dnes po ní zbyl chaos, migrační pakt, drahé energie a pocit, že dobré úmysly vydláždily cestu do recese. Merz se musí vymezit – jinak skončí stejně. Jeho slavný výrok „Wir haben es offenkundig nicht geschafft“ – „Zcela očividně jsme to nezvládli“ – se stal mantrou nové éry. Jenže říct to je jedna věc, opravit škody po Merkelové, Green Dealu a válce na Ukrajině je věc druhá. Evropa teď potřebuje rozum, ne další papíry z Bruselu. Merz to ví. Proto jde do otevřené války s Komisí, která místo praktických řešení nabízí excelové sny. Na stole leží i otázka: může se EU vůbec změnit, nebo je odsouzena ke klimatickému krachu v přímém přenosu?
AfD sílí, euroskeptici slaví a unijní politici se tváří, že to přejde. Jenže jakmile začne mizet práce a roste účet za energie, voliči nečtou manifesty, ale faktury. A ty mluví jasně. Pokud Merz nezachrání německou ekonomiku, AfD rozebere Evropskou unii na součástky a prodá ji na eBay. Po Brexitu je Německo jedinou opravdovou oporou unijního projektu. Francie s Macronem se zmítá ve vnitřních nepokojích, Itálie hraje na populistické struny a Švédsko si balí kufry z klimatické utopie. Zůstává Berlín – ale i tam už světlo naděje bliká jako energeticky úsporná žárovka před výměnou.
Merz má tři roky. Tři krátké roky, aby dokázal, že zdravý rozum má v Evropě ještě místo. Musí najít rovnováhu mezi ekologií a ekonomikou, mezi ideálem a realitou. A hlavně musí přesvědčit voliče, že politika nemusí být buď zelená, nebo černá – že může být prostě normální.
Evropa v zrcadle vlastních chyb
Evropská unie chtěla být lídrem planety. Teď je lídrem v byrokracii a dotacích. V roce 2019 věřila, že Green Deal bude cestou do budoucnosti. O šest let později zjistila, že spíš do slepé uličky. V době, kdy svět zbrojí a hledá stabilitu, Evropa řeší, jak zdanit krávy za dýchání.
Paukner má pravdu – o osud Unie se nerozhoduje v Praze, ale v Berlíně. Jenže i Češi by měli zbystřit. Německá ekonomika je pořád náš motor, a když se tenhle motor zadrhne, odletí šrouby i u nás.
Možná je nejvyšší čas přestat snít o klimatické utopii a začít řešit realitu. Evropa potřebuje přežít, ne se zachránit před vlastním výdechem CO₂.
Merz to pochopil, teď jen zbývá, aby mu zbytek Unie přestal házet solární panely pod nohy.