Bývalý hradní pán u příležitosti výročí okupace procitl z východního snu a s Becherovkou v ruce začal nečekaně bránit svobodu.
Server Novinky.cz se opět s nebývalou vervou zakousl do čerstvého sousta, které jim na stříbrném podnose (a pravděpodobně s lehkým odérem slivovice) naservírovala naše oblíbená ex-hlava státu. Zatímco jindy tento portál řeší slevy na máslo, tentokrát musel promptně přeladit na vysokou politiku v podání muže, který kdysi viděl v Putinovi přítele, aby mu nyní nasadil oslí uši přímo před zraky národa. Miloš Zeman, který se po odchodu z Hradu zjevně rozhodl pro kariéru „morálního majáku na odpočinku,“ se tentokrát vytasil s prohlášením, které muselo v Kremlu způsobit hromadné vypadávání z oken. Rusko je podle něj agresor. Ano, čtete správně. Ten samý muž, který ještě před pár lety vtipkoval o likvidaci novinářů po boku ruského cara, najednou zjistil, že střílet do sousedů se prostě nedělá.
Procitnutí starého muže u příležitosti srpnové nostalgie
Zemanova paměť, která bývá selektivní jako výběr v luxusní vinotéce, tentokrát zacílila na rok 1968. Podle našich interních zdrojů, které mají k exprezidentovi blíž než jeho oblíbený popelníček, si Miloš uvědomil, že co se stalo tehdy nám, děje se teď Ukrajincům. Je to fascinující obrat, skoro jako když se zarytý vegan v noci tajně vkrade do řeznictví, jen v opačném, geopolitickém gardu.
Pomoc Ukrajině je podle novodobého Miloše naprosto nezbytná. Už žádné řeči o tom, že se nic neděje, nebo že jde o pouhou sousedskou rozmíšku. Zeman v sobě našel skrytého jestřába a začal mávat křídly s takovou intenzitou, až mu z kolen málem spadla deka. Je to sice pozdní procitnutí, ale v jeho podání má tu správnou teatrální váhu, na kterou jsme byli zvyklí u jeho vánočních poselství.
Bývalý prezident zdůraznil, že útočná válka je prostě špatná.
Toto hlubokomyslné zjištění, ke kterému zbytek civilizovaného světa dospěl zhruba před třemi lety (a někteří i dříve), prezentuje Zeman s nonšalancí sobě vlastní. Jako by nám chtěl naznačit, že on to věděl celou dobu, jen nás chtěl nechat trochu v napětí, než vyloží karty na stůl.
Od bonmotů k tankům aneb jak se mění dějiny v Lánech
Ve svém vyjádření nezapomněl připomenout, že suverenita státu je nedotknutelná. To zní z úst člověka, který léta dláždil cestu východním investicím a vlivu, asi tak autenticky, jako když vlk káže o ochraně jehňat.
Nicméně, v rámci satiry musíme uznat, že jeho schopnost otočit kormidlem o 180 stupňů, aniž by se mu udělalo nevolno, je vskutku olympijským výkonem v politické gymnastice.
Interní zdroje z okolí lánského zámku naznačují, že Milošův nový postoj k Rusku je nyní pevnější než jeho chůze. Agrese je agrese a tečka. Žádné kličky, žádné „ale“. Možná za to může čerstvý vzduch, možná fakt, že už nemusí nikomu nic dokazovat, ale Zeman se stal největším kritikem svého bývalého „přítele“ z Východu, což je podívaná pro bohy.
Při vzpomínce na srpen 1968 se ex-prezident neubránil srovnání, které je sice logické, ale v jeho podání působí jako náhlé osvícení uprostřed temné noci. Tanky jako tanky, okupant jako okupant. Je osvěžující vidět, že i po desetiletích v politice se člověk může naučit rozlišovat mezi černou a bílou, i když k tomu potřebuje masivní geopolitický otřes přímo za humny. Zemanova podpora Ukrajině není jen prázdným gestem do prázdna. Je to jasný vzkaz všem jeho dřívějším obdivovatelům, kteří stále doufají v ruský plyn a slovanskou vzájemnost. Pokud i Miloš řekl, že tudy cesta nevede, pak je vymalováno. Je to konec jedné éry, kdy se v Česku věřilo, že se s medvědem dá tančit valčík, aniž by vám u toho ukousl hlavu.
Závěrem lze jen dodat, že tato satirická etuda v podání Miloše Zemana je přesně tím, co česká scéna potřebovala.
Trochu ironie, hodně pravdy a špetka toho jeho typického rýpnutí do všech stran. Když už i největší zastánce dialogu s Moskvou uzná, že se mýlil, je to zpráva dne, týdne i roku. A my můžeme jen doufat, že mu toto prozření vydrží i do dalšího rozhovoru pro náš nejoblíbenější zpravodajsko-komediální portál Novinky.cz.
Miloš prostě nezklamal. I v politickém důchodu dokáže rozvířit prach takovým způsobem, že se z toho v Moskvě ještě teď točí hlava.
Jeho apel na pomoc napadené zemi je sice pro někoho překvapivý, ale v kontextu jeho „státnického umu“ jde o brilantní tah, jak zůstat relevantní i v době, kdy už jeho hlavní rolí je krmit rybičky v lánském rybníku.
Použité zdroje: Novinky.cz