Zapomeňte na vánoční idylku. Legendární pohádka byla ve skutečnosti bojem o přežití v mrazech, které by nerozdýchal ani lední medvěd.
Dámský magazín Vlasta.cz se nedávno rozhodl rozvířit prach v Popelčiných oříšcích a připomněl nám, že zatímco my u televize spořádáme kilo salátu, aktéři tohoto zimního eposu prožívali hotové peklo na sněhu. Naši investigativci z Fakthusty.cz nahlédli do archivů a interních zdrojů, aby potvrdili, že tahle romantika byla vykoupena modřinami, omrzlinami a dost možná i celoživotním odporem k drůbeži.
Původně mělo jít o letní romanci, kde by se Popelka proháněla v ranní rose. Jenže osud (a Barrandov) chtěl jinak. Režisér Václav Vorlíček dostal do ruky scénář a německé marky od koprodukce, která měla volné ateliéry v zimě. A tak se prostě řeklo, že bude mrznout, i kdyby na chleba nebylo.
Libuška Šafránková tak musela v lehkých šatičkách předstírat, že je v tropech, zatímco rtuť teploměru klesala hlouběji než sebevědomí průměrného českého hokejisty.
Umělý sníh z kafilérie a hromadná alergie na rybí moučku
Když už jsme u té zimy, příroda se samozřejmě rozhodla stávkovat. Na Šumavě nebylo po sněhu ani památky, takže nastoupila socialistická improvizace. Místo nadýchaných vloček se na plac dovezla drcená polystyrenová drť a – podržte se – rybí moučka z kafilérie. Celý štáb tak několik týdnů trávil v nepopsatelném zápachu připomínajícím zkaženou konzervu tuňáka. Představa, že se Popelka s princem milostně dívají do očí, zatímco jim do nosu stoupá odér mrtvých ryb, dává pojmu „filmová magie“ zcela nový rozměr.
Pavel Trávníček, tehdejší idol dívčích srdcí, měl v té době jednu zásadní nevýhodu: moravský přízvuk, který rval uši. Režisér Vorlíček nechtěl riskovat, že by princ zněl, jako by právě slezl z vinohradu, a tak ho nechal předabovat Petrem Svojtkou. Trávníček se tak sice stal hvězdou, ale mluvil cizím hlasem. Je to v podstatě takový raný „deepfake“, akorát s lepšími punčocháči a bez umělé inteligence.
Samotné natáčení na hradě Moritzburg v Německu bylo pro československou delegaci kulturním šokem.
Zatímco naši herci drkotali zuby, němečtí kolegové se tvářili, že je vše v naprostém pořádku. Nejhůř na tom byla scéna plesu. Komparzisté v historických kostýmech se pod náporem horka v ateliérech potili, zatímco venku mrzlo. Libuška Šafránková ale vše zvládala s grácií, i když v tenkých střevíčkách v podstatě ztratila cit v nohách už po první klapce.
Kaskadérské kousky v sedle a šíp do oka Vladimíra Menšíka
Věděli jste, že Libuška byla v sedle koně naprostý profík? Většinu scén odjela sama, protože jako dcera učitele měla ke koním blízko. Zaskakovala ji kaskadérka jen v jedné scéně, kde musela Popelka přeskočit padlý strom. Režisér nechtěl riskovat, že by si národní poklad zlomil nohu hned v prvním lese. Kůň Jurášek byl navíc ve skutečnosti tři různí koně, protože převážet jedno zvíře přes hranice mezi NDR a ČSSR bylo tehdy složitější než propašovat džíny z Tuzexu.
Nesmíme zapomenout na Vladimíra Menšíka. Tenhle bard českého filmu sice v pohádce hraje bodrého čeledína, ale v soukromí bojoval s těžkým astmatem.
Během natáčení v mrazech mu nebylo vůbec do smíchu, přesto sypal vtipy z rukávu a udržoval morálku štábu nad bodem mrazu. Ironií osudu je, že scéna, kde trefí kuši letícího dravce, byla čistá filmařská latina – ve skutečnosti byl Menšík rád, že v té zimě vůbec udržel zbraň v rukách.
Scéna s ikonickým střevíčkem na schodech Moritzburgu je dnes poutním místem pro turisty. Tehdy to ale byl hlavně logistický oříšek. Schody byly namrzlé a Libuše musela běžet tak, aby se nepřerazila, neztratila paruku a vypadala u toho osudově. Že střevíček na schodech skutečně zbyl, nebyla náhoda, ale výsledek mnoha pokusů, kdy bota buď odletěla příliš daleko, nebo zůstala herci přilepená k punčoše.
Finální scéna, kde Popelka s princem odjíždějí do polí, vypadá jako vrchol romantiky. Realita? Koně se bořili do hlubokého sněhu (tentokrát už pravého), herci neviděli na krok a štáb se modlil, aby už byl konec. Sněžná slepota byla reálnou hrozbou. Navíc se natáčelo na poslední chvíli, než začala obleva, která by celou tu zimní nádheru proměnila v bahnitou katastrofu. Zajímavostí je i osud macechy a její dcery Dory. Carola Braunbock (macecha) byla německá herečka, která prý až do konce natáčení tajila, že umí perfektně česky, protože pocházela z českého pohraničí. Celou dobu tak poslouchala, co si o ní český štáb špitá, a jen se potutelně usmívala. To je satira sama o sobě – hrát zlou macechu v jazykové izolaci, která je jen předstíraná.
Když se pak v roce 1973 film dostal do kin, nikdo nečekal, že se z něj stane celosvětový kult, který budou v Norsku nebo Německu milovat víc než vlastní příbuzné. Film, který vznikal v bolestech, smradu z ryb a v silonkách, které hřály asi jako mokrý ručník, se stal symbolem Vánoc. A to je na tom to nejvtipnější – že největší teplo domova nám dodnes dává film, u kterého všichni zúčastnění málem umrzli.
Dnes, když se na Popelku díváme, vidíme dokonalost. Magazín FaktHusty.cz vám ale připomíná: za každým ladným pohybem Libušky Šafránkové stála tuna polystyrenu a za každým úsměvem Pavla Trávníčka byl Petr Svojtka, který mu v dabingovém studiu propůjčoval své charisma. Pohádky jsou krásné, ale pravda o jejich vzniku je často mnohem šťavnatější než ten nejlepší vánoční kapr.
Použité zdroje: Vlasta.cz