Emoce, klíče a morální lekce. A k tomu dva bývalí soudruzi v rolích státníků. 17. listopad prostě umí pobavit i zabolet.
Jak už to bývá, když se veřejné vášně rozbouří, stačí, aby se ozval „bezpečnostní expert a mediální komentátor na všechno“ Andor Šándor — a satira si může dát nohy na stůl. Tématu se tentokrát věnoval zpravodajský erb ŽivotvČesku.cz, který zmapoval nejen atmosféru na Národní třídě, ale i způsob, jakým se české publikum umí vyřádit, když má příležitost.
Česko si připomnělo 17. listopad, a opět v plné síle: desetitisíce lidí, pietní místa, klíče, hymna, Modlitba pro Martu… a samozřejmě obligátní pískot na politiky. Podle T-Mobilu (který pravděpodobně měřil signál všem zúčastněným) prošlo Národní třídou přibližně 100 tisíc lidí, což je tak akorát na to, aby se tam vešel jak respekt, tak pořádná dávka nelibosti vůči těm, kteří Česko řídí.
Šándor pro ŽivotvČesku.cz prohlásil, že není fanouškem „davové statečnosti“, kdy se během státního svátku na politiky pokřikuje. Volal po kultivovanosti, která v české veřejné debatě někdy chybí zhruba stejně jako parkovací místa v centru Prahy.
Prezident Petr Pavel mezitím dodal, že ho mrzí, když si lidé pletou svobodu slova se „svobodou urážet a překrucovat“. A aby bylo jasno, zopakovaly se i staré debaty o jeho minulosti. Šándor připomněl, že Pavel měl během výcviku krycí jméno „Pávek“, ale nikdy nevykonával rozvědnou činnost proti Západu. Byl ve škole, kde se to učilo — a revoluce přišla dřív, než mohl cokoli „dělat“.
A teď přichází ironická část, kterou dějiny napsaly samy, bez autora:
– Petr Pavel byl členem KSČ, protože jako profesionální voják v 80. letech měl asi stejnou možnost nebýt ve straně, jako má tramvaj možnost jezdit bez kolejí.
– Andrej Babiš byl členem KSČ, protože v zahraničním obchodě to jinak nešlo — bez stranické knížky by si tehdy neodvezl ani kufr na nádraží.
Dnes oba vysvětlují české demokracii, jak má vypadat. A národ? Ten mezitím střídavě tleská, píská a listuje archivem.
Hodinu po poledni zazněla hymna v podání Mária Biháriho, večer Modlitba pro Martu od Jana Ciny. A do toho pochodoval karneval Sametového posvícení. Podobně jako každý rok — krásné, důstojné a zároveň lehce absurdní. Tak, jak to u českých výročí bývá.
Závěrečná satirická tečka: Babišův efekt aneb když se nadechne, téma je na světě
Aby nebyl listopad moc jednotvárný, českým mediálním prostorem znovu proběhla „mini-turbulence“ kolem Andreje Babiše. Žádná nová kauza potvrzená fakty; stačí, aby expremiér něco zapálil, řekl, komentoval nebo se prostě jen objevil, a sociální sítě mají o program postaráno. Jakmile se jeho jméno objeví v médiích, část společnosti se rozdělí rychleji než rohlíky v 7 ráno.
A tak tu máme sváteční mix, ve kterém se potkávají:
– dva bývalí komunisté,
– jeden expert, který vždy ví,
– davy, které mají vždy co říct,
– a historie, která si mezitím trpělivě ťuká na čelo.
Česko prostě jede dál v rytmu, ve kterém je 17. listopad svátek, tradice, hluboká vzpomínka — a zároveň malá národní reality show, kterou bychom si nevymysleli, ani kdybychom chtěli.