Poslední mejdan generalissima Stalina dopadl neslavně. Když se pán Kremlu složil, strachy se k němu nikdo neodvážil ani přiblížit.
Pokud se chcete dozvědět, jak vypadá pravá paranoidní jízda v kulisách padesátých let, kanál Kované Železo na YouTube vám to naservíruje s elegancí, která by snad i u obávaného diktátora vyvolala lehký, i když poněkud mrazivý úsměv. Jejich zpracování historie nám připomíná, že i když budujete impérium na strachu, nakonec můžete skončit v propocené košili na podlaze a vašimi jedinými společníky budou vyleštění bodyguardi, kteří mají příliš velký strach na to, aby vám vůbec zkontrolovali puls.
Po roce tisíc devět set čtyřicet pět se Josif Vissarionovič Džugašvili rozhodl, že být vítězem nad nacismem je sice hezké, ale být živým bohem je o poznání praktičtější. Sovětský svaz se tak pod jeho taktovkou proměnil v jeden velký pomník jeho vlastní geniality, kde se i ranní rosa pravděpodobně musela řídit pětiletým plánem. Jenže být bohem je nesmírně vyčerpávající práce, která s sebou nese jisté vedlejší účinky, jako je například neodbytný pocit, že se vás i váš vlastní stín pokouší otrávit ranním čajem. Jeho paranoia rostla úměrně s jeho mocí a brzy už nikdo nebyl v bezpečí, zejména ne ti, kteří mu byli v hierarchii strany nejblíže.
Ministři se klepali před každým zazvoněním telefonu a jejich jedinou životní jistotou bylo, že pokud je dnes nepopravili, zítra je ta šance stále padesát na padesát. Stát se stal dokonalou projekcí jedné unavené, nemocné a hluboce podezřívavé mysli, která neuznávala žádné hranice.
Paranoia jako hlavní vládní program
Vrcholem této bizarní éry byl takzvaný proces s lékaři. Josif Vissarionovič Džugašvili dospěl k logickému závěru, že nejlepší způsob, jak si zajistit dlouhověkost, je pozatýkat a nechat mučit ty nejlepší kapacity v oboru medicíny, protože by ho určitě chtěli dříve či později zabít. Vůdce tak zůstal v obrovské rezidenci v podstatě sám, obklopen pouze vlastním strachem a agenty, kteří měli za úkol sledovat jiné agenty, kteří pro jistotu sledovali ministry. Byl to logistický oříšek, který mohl skončit pouze jediným způsobem, a to absolutní izolací v nejdůležitější chvíli jeho života.
Prvního března tisíc devět set padesát tři se v rezidenci v Kuncevu stalo něco, co se v oficiálních oslavných biografiích zpětně nevyjímá zrovna nejlépe. Diktátor, před kterým se třásla polovina planety, se zhroutil v bezvědomí na podlahu ve své jídelně.
A právě zde začíná ta pravá tragikomedie sovětského střihu, kde realita překonává fikci. Jeho osobní stráž ho sice našla ležet na zemi, ale protože Josif Vissarionovič Džugašvili dříve přísně zakázal komukoliv vstupovat do jeho pokojů bez vyzvání, trvalo dlouhé hodiny, než se vůbec odvážili zaklepat na dveře. Když ho konečně našli, nastalo dilema, které by nevymyslel ani ten nejlepší satirik své doby. Místo aby okamžitě zavolali sanitku, začali strážní zběsile obvolávat politické špičky země, aby zjistili, co vlastně mají se svým nehybným polobohem dělat.
Lavrentij Berija, Nikita Chruščov a další budoucí soupeři o trůn dorazili na místo, podívali se na chrápajícího vládce a raději usoudili, že soudruh jen tvrdě spí po náročném večírku. Nikdo nechtěl být tím prvním, kdo vzbudí tygra, který by je mohl nechat popravit za rušení nočního klidu.
Když ticho léčí a historie maže
Celé čtyři dny trvala tato agónie, kdy se u lůžka umírajícího střídaly špičky politbyra, zatímco skutečná medicína zůstala potupně za dveřmi. Když už bylo nad slunce jasné, že se Josif Vissarionovič Džugašvili neprobere, aby podepsal další rozsudky smrti, lékaři byli konečně přivoláni, ovšem samozřejmě jen ti, kteří ještě nestihli skončit ve vězení.
Jeho smrt byla pro jeho nejbližší okolí obrovskou úlevou, kterou se však snažili zamaskovat co nejvelkolepějším pohřbem v lidských dějinách. Miliony lidí upřímně plakaly pro muže, který by je bez mrknutí oka poslal do gulagu, což je ironie, kterou historie prostě miluje. Tělo bylo následně nabalzamováno a vystaveno v mauzoleu přímo vedle Lenina, aby lid mohl dál uctívat svůj idol. Ale politické hry v zákulisí byly mnohem krutější a přímočařejší než jakákoliv čistka, kterou kdy Josif Vissarionovič Džugašvili sám naplánoval. Jeho nástupci se okamžitě pustili do nemilosrdného přerozdělování moci a vlivu. Ti, kteří mu ještě včera oddaně líbali ruce, dnes začali opatrně naznačovat, že možná ne úplně všechno, co tento velký kormidelník dělal, bylo pro blaho lidu v naprostém pořádku.
Mrtvola se náhle stala nepohodlným politickým nástrojem. Jakmile se Chruščov dostatečně upevnil v sedle moci, přišel čas na takzvanou destalinizaci, což je pouze vznešený název pro proces, který říká: Předstírejme, že ten pán vlastně nikdy neexistoval.
V roce tisíc devět set šedesát jedna, pod rouškou hluboké noci, byl z mauzolea definitivně vynesen. Žádné fanfáry, žádné čestné salvy, jen rychlý přesun k hradbám Kremlu a pořádná vrstva betonu, aby se náhodou nevrátil zpět na scénu.
Symbolicky byl tak pohřben podruhé, tentokrát však do ticha, které mělo vymazat každou vzpomínku na jeho teror a zrůdný kult osobnosti. Stát, který s takovým úsilím a krutostí budoval, se rozhodl, že nejlepším způsobem, jak přežít, je na svého vlastního zakladatele prostě zapomenout. Tento „mrazivý“ příběh nám ukazuje hlubokou prázdnotu totalitních režimů, kde strach, který diktátor po desetiletí zasévá, nakonec sklidí on sám ve chvíli, kdy nejvíce potřebuje pomoc. Celý systém postavený na absolutní poslušnosti se v kritický moment prostě a jednoduše zasekl.
Dnes nám zbývají jen historické záznamy a mrazivá lekce o tom, jak nebezpečná může být moc, která se zcela utrhne ze řetězu reality. Jeho stín sice nadobro zmizel z mauzolea, ale v učebnicích dějepisu zůstává jako věčné varování před tím, co se stane, když se z člověka stane nedotknutelná instituce.
Použité zdroje: YouTube.com / Kované Železo