Ohlášený pád SPD je stejná novinka jako sníh v prosinci. Fenomenální neschopnost dobýt Senát slaví dekádu, ale lídr je nezlomný!
Jen den po volbách už se internet hemží titulky o „konečném konci SPD“ a „pádu Tomia Okamury“. Bloger Thomas Paukner na Medium.cz o tom, s odkazem na další zdroje napsal s vážností kronikáře dějin, a my ve FaktHusty.cz jsme si řekli – tak tohle si prostě zaslouží komentář. Těžko totiž přehlédnout tu lahodnou ironii, když někdo oznamuje konec něčeho, co už dávno běží v režimu pozvolného rozkladu. SPD totiž nepadá, ona spíš nekonečně klouže dolů a pořád se tváří, že běží maraton.
Zatímco voliči čekají revoluci, přichází jen tiché opakování starých frází o zradě, národu a systému. A stejně jako v každém dalším kole, Okamura opět přežil – politicky, mediálně i marketingově. Jeho pád je totiž spíš životní styl než událost.
Politický Schrödingerův kocour: když pád trvá dekádu
Mluvit o pádu SPD je jako pokoušet se definovat konec nekonečna. Hnutí žije i umírá zároveň – na plakátech vzkvétá, v Senátu neexistuje. Je to trvalý stav nezdaru, který se maskuje za úspěch, protože Okamura dokázal nemožné: proměnil stagnaci v politickou značku. Každé volby přinášejí stejný rituál. Okamura slaví „vítězství“, které by jinému politikovi zlomilo vaz. A Senát? To je kapitola sama pro sebe. Tahle instituce je pro SPD něco jako Mount Everest pro turistu s kopcovitou duší – vždycky na dohled, nikdy na dosah. Po deseti letech se může Okamura chlubit dokonalou sérií nula z osmdesáti jedné. A co je fascinující – místo aby to bylo fiasko, stal se z toho trademark. Jeho hnutí připomíná permanentní opoziční divadlo, kde se nikdy nehraje o výsledek, ale o emoci. Čím hlasitější výkřik, tím větší pocit síly. A přesto, že z voleb do Senátu nikdy nic nemá, jeho příznivci mu dál tleskají. Možná právě proto, že to už dávno není o politice – je to o víře.
Lídr na baterky: Okamurova nezlomná sebereflexe
Tomio Okamura má dar, který by mu záviděl i zenový mistr – nulovou sebereflexi. A právě ta mu umožňuje přežít všechno. Každý volební neúspěch přetaví v důkaz, že „systém“ ho opět zradil. Každý propad vysvětlí tím, že média lžou. Každou porážku označí za morální vítězství.
Je to fascinující perpetuum mobile populismu: pohání ho frustrace a nikdy se nezastaví. Tam, kde jiní politici po pádu mizí z očí, Okamura otevírá další tiskovku. Umí to podat tak, že i když nevyhrál, ve skutečnosti „získal srdce lidí“. A tím si zajišťuje přežití.
Jeho fanoušci mezitím dostávají to, co chtějí – výklad světa, v němž jsou vždy obětí.
Všechno, co se nedaří, je vina jiných. Politika se tak mění v kolektivní terapii, kde Okamura působí jako kazatel z oltáře nespokojenosti. A funguje to. Pro SPD je to záruka existence – a pro zbytek společnosti nevyčerpatelný zdroj satiry.
Když je neúspěch marketing: konec, který nikdy nekončí
Tady se dostáváme k jádru kouzla. Každý „pád SPD“ je vlastně PR kampaň. Každý článek o rozkladu hnutí znamená, že se o něm znovu mluví. Každá ztráta senátorského křesla, které nikdy neměli, se promění v drama hodné Netflixu.
Ztráta moci? Ideální palivo pro příběh o zradě národa. Voličský úbytek? Důkaz spiknutí elit. Každý neúspěch je přetaven ve vítězství ducha nad realitou. V tomhle je Okamura skutečně génius – vytvořil značku, která prosperuje z vlastního selhání. Kdyby SPD skutečně padla, ztratila by to nejdůležitější – důvod existovat. Proto se ten pád nikdy nestane. Každé nové „definitivní zhroucení“ je jen trailer na další sezónu nekonečného seriálu s názvem „My proti všem“.
A „božská“ česká média mu v tom s radostí pomáhají, protože každý jeho výkřik je klik. Každá tisková konference je malý festival absurdity. A každý titulek o konci SPD je vlastně začátek další kampaně.
Děkujeme, Tomio, bez tebe by to nebylo ono
Možná se jednou skutečně dočkáme momentu, kdy SPD zmizí z volebních lístků. Ale dokud existuje jediný volič, který si chce poslechnout další apokalyptický projev o záchraně národa, Tomio Okamura bude stát u pultíku a volat po „vůli lidu“.
A my, redakce FaktHusty.cz, budeme dál sledovat, jak se tahle tragikomedie odvíjí. Protože přiznejme si – kdyby SPD opravdu skončila, česká satira by přišla o svůj nejvděčnější zdroj inspirace.
Tomio, prosím, nepadej! Ne úplně. Jen dál pomalu, s jistotou, s grácií a s mikrofonem v ruce. Jsi živým důkazem, že politický neúspěch se dá povýšit na umění.